Brusírny skla v Týništi nad Orlicí

Doménou týnišťského průmyslu po 1. světové válce se stal průmysl dřevozpracující včetně rozsáhlého nábytkářství, průmysl strojírenský a kožedělný. Na počátku 2. světové války se podnikání v Týništi rozšířilo o obor sklářský, jmenovitě brusírny olovnatého skla. Stalo se tak v roce 1939, když Němci okupovali sudetské pohraničí a řada českých podnikatelů byla násilně nucena opustit tato území a své aktivity přemístit do vnitrozemí. V Týništi tak vznikly dvě brusírny skla, jejichž majitelé se do města přistěhovali ze Sudet z Haidy (nyní Nový Bor u České Lípy).

Prvním z nich byl Jan Eisner (1893-1949), který zakoupil zaniklou, dnes již zbouranou továrnu Karla Freunda na prošívané pokrývky a cídící vlnu v bývalé Denisově ulici Na Bělidle. Druhým podnikatelem v oboru byl Josef Štěpánek(1890-1946), který odkoupil prázdný tovární objekt zkrachovalé Kotkovy koželužny v Mostecké ulici (dnes kamenictví). S oběma podnikateli se z Boru do Týniště přistěhovalo několik sklářských rodin, které svou vysokou odborností přispěly k rozvoji obou firem. Pracovní příležitost a kvalifikovaná práce se tak nabídla i několika místním občanům.

stephanie.jpgV brusírně firmy Štěpánek (Stephanie) pracovalo ve své době až 150 zaměstnanců, z toho zhruba 100 brusičů skla. Tato brusírna vyráběla jak ryze Štěpánkův vzor tzv. „matšpulku“, ale i vzorky a různé druhy polotovarů dle přání a výběru zákazníků. Jednalo se o vázy, mísy, talíře, jardinie, mnoho typů toaletních souprav a sklenic všech možných tvarů a velikostí. U firmy Eisner pracovalo kolem 35 zaměstnanců a i zde byl broušen vlastní vzor, tzv. „helšpulka“. Obě brusírny skla prosperovaly velmi dobře, zvláště po skončení války, kdy se rozšířily exportní možnosti broušeného skla do celého světa.

V roce 1948 byly obě firmy zestátněny a v roce 1951 sloučeny do objektu po firmě Štěpánek. Pro tuto brusírnu po znárodnění vzniklo několik pojmenování. Nejdříve to byly Sklárny Inwald, potom Poděbradské sklárny a nakonec Sklárny Bohemia, vždy se sídlem podnikového ředitelství v Poděbradech. Zde je i huť, v níž je tavena sklovina a odsud brusírny zásobeny olovnatým křišťálem (polotovary). Po osvobození naší republiky se většina starších pracovníků s rodinami vrátila zpět do Boru. V Týništi zůstala mladší generace, která se zde již vyučila. Například jen v letech 1947-1950 tady bylo na 20 učedníků, kteří měli svou dílnu i s odborným mistrem. Nakonec byl provoz s 91 zaměstnanci v rámci reorganizace a slučování zrušen a od 2. ledna 1964 tím i ve větším měřítku skončila výroba zušlechtěného skla v Týništi nad Orlicí. Provoz včetně části brusičů byl převeden do bývalé konkurenční Vackovy brusírny skla v Třebechovicích pod Orebem.

Tím ovšem nedlouhá tradice výroby broušeného skla v Týništi ještě úplně nezanikla. V letech 1970-1987 byla provozována prostřednictvím Komunálních služeb města Týniště brusírna skla v bývalém Říhově truhlářství, kde bylo zaměstnáno 7 brusičů z bývalých skláren. Ale i tato provozovna byla později při reorganizaci komunálních služeb v rámci okresu zrušena a převedena do Dobrušky. V dnešní době brousí olovnaté sklo pouze několik jednotlivců, bývalých sklářů, a to většinou doma, ať již v Týništi nebo v sousedním Štěpánovsku. Trvalou památkou na toto ušlechtilé řemeslo zůstala velká řada nádherných broušených výrobků ve vitrínách soukromých bytů místních občanů.

TECHNOLOGIE BROUŠENÍ OLOVNATÉHO SKLA

Polotovary jsou do brusíren dodávány z hutě, kde je roztavená sklovina zpracovávána do forem strojově nebo foukáním sklářů pomocí sklářských píšťal. Tyto polotovary jsou obroušeny na hladině (šajbě). Brousí se ostré hrany okrajů například váz, popelníků, mís, talířů, toaletních souprav, jardinier i sklenic. Potom jdou již obroušené polotovary do kreslírny, kde jsou tyto předkresleny suříkovou barvou nebo fixem aby se barva při broušení nesmývala vodou. Na kreslícím strojku je polotovar rozdělen na díly a to vodorovně a shora dolů, aby brusič nahrubo na karborundovém kotouči (šmirgláku) vybrousil požadovaný vzorek. Takto nahrubo vybroušený polotovar jde k dalšímu brusiči, který vzorek vyjemní (vyfajnuje) na jemnícím červeném kotouči (elektritu). U váz, mís, jardinier atd. se někdy vybrousí zoubky nebo kolonky (cesánky). U popelníků se udělají žlábky pro cigarety. Před leštěním se barva smyje v louhu nebo mořským pískem (pemzou) na kartáči. Po umytí skla jde výrobek na vyleštění kyselinou fluorovodíkovou a sírovou v určitém poměru. V této lázni po zahřátí na 60-70 stupňů Celsia se v předepsané době vyleští.

Po vyleštění se výrobky vyplňují různými hvězdičkami, vysekáváním a dalšími matovými výplněmi, dále se již jako hotové pořádně umyjí, vyleští kartáči, kvalitativně prohlédnou a případné nedostatky se opraví. Prvotřídní kvalita zboží se označí etiketami brusíren. Nakonec se sklo zabalí do hedvábného papíru, obalí se dřevitou vlnou a vzniklé balíky se rovnají do beden, které putují do expedice.

dilna.jpg
Brusičská dílna s verštaty v Týništi nad Orlicí v roce 1955

Dle vyprávění Josefa Plašila, bývalého brusiče skla v Týništi nad Orlicí,
zaznamenal a upravil Libor Koldinský.

Tabákové TýništěO týnišťské škrobárně a Adolfu Novotném
Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License. Webarchivováno
Národní knihovnou
ČR