Putování městské knihovny

Historie poprvé

Knižnice školy týnišťské byla založena v roce 1836 zásluhou dvou vzdělaných pánů Josefa Vladimíra Pelikána a Josefa Krasoslava Čižinského. V roce 1883 byla založena Čtenářsko-ochotnická beseda a fond knihovny 20. 2. 1922 byl přemístěn do Husovy veřejné knihovny. Do roku 1962 se o knihovnu starali dobrovolní pracovníci.

V témže roce převzala knihovnu už profesionální pracovnice paní Jana Vacinová. Knihovna tehdy sídlila na náměstí v učňovské škole podniku Elitex. Prostoru bylo málo, tak se besedy pořádaly v Jednotném závodním klubu. Knihovna také spolupracovala s Čapkovým újezdním muzeem na pořádání muzejních výstav a také s Klubem důchodců. V roce 1974 získala knihovna čestné uznání Ministerstva kultury ČSR. V roce 1982 zahájila Městská lidová knihovna provoz v nově adaptované budově v Jiruškově vile, kam byla přemístěna. V roce 1991 se knihovna stala samostatnou příspěvkovou organizací, přestala být závislá na Okresní knihovně v Rychnově nad Kněžnou.

Knihovna 1

Na snímku je vlevo obecná škola (dnes DDM), kde podnik Elitex vzdělával své učně. Zde byla umístěna první městská knihovna. Vpravo v Jiruškově vile mělo sídlo Čapkovo újezdní muzeum. Do přízemí vily byla pak přestěhována knihovna

Rok 1993 byl rokem velkých změn. Budova knihovny v Jiruškově vile byla v restituci vrácena původnímu majiteli. 4. 2.1994 knihovna obnovila svou činnost v nově adaptovaném zařízení bývalé mateřské školy U Dubu. Velké prostory umožnily i výstavní činnost a pořádání besed a dalších zajímavých akcí.

Knihovna 3a

Snímek z doby výstavby MŠ

Knihovna 3

Takto vypadala mateřská škola U Dubu. Zde získala městská knihovna v roce 1994 trvalé umístění

Odchodem paní Jany Vacinové do důchodu v roce 2000 přezvala knihovnické žezlo paní Jarmila Vašátková. Iniciativou nové paní ředitelky se z krásné knihovny stalo ještě krásnější kulturní zařízení. Interiér byl postupně obnovován tak, aby co nejvíce vyhovoval nejen čtenářům a návštěvníkům, ale i zaměstnancům knihovny. S nástupem moderní techniky byla knihovna vybavena počítači a dalšími vymoženostmi. Ale to už je vlastně současnost.

Knihovna 4

Knihovna 5

V roce 2002 proběhla výměna oken v dospělém oddělení knihovny. V roce 2004 se pokračovalo ve výměně oken ve skladu a dětském oddělení. O prázdninách 2006 se rekonstruovala přední část knihovny, kdy se zrušily skleněné plochy zdí

Historie podruhé

Vzpomíná paní Jana Vacinová:

Když vzpomínám na roky strávené v týnišťské knihovně, vybavuje se mi spousta příjemných i méně příjemných chvil a hlavně mnoho prima lidí, se kterými jsem se tam během těch neuvěřitelných 50 let setkala. Když jsem tam jako čerstvá maturantka v roce 1962 nastupovala, byla knihovna umístěna se svými asi 5000 svazky v jedné místnosti bývalé školy na náměstí. Zbytek budovy zabírala učňovská škola podniku Elitex. Školnici a správcovou zastávala "bábinka Šrámková", velice vitální paní ve věku 83 let. Živě ji vidím před sebou, jak se svou hůlkou prohání po chodbách rozjívené učně. Po několika letech se škola přestěhovala do závodu, podnik začal budovu upravovat na mateřskou školu a naše knihovna se stěhovala do sousedního "Jiruškova domu". Obsadili jsme celé přízemí a ve zbytku domu byl umístěn depozitář muzea. Staří pánové, kteří se tam 1x měsíčně jako muzejní rada scházeli, byli moc milí, ale pár nepříjemnostem jsme se nevyhnuli. První průšvih nastal, když  jednou v zimě nezavřeli ve svých prostorách přívod vody a vyplavili nám kancelář a část skladu. Sušení promáčených písemností a zdí zabralo fůru času a práce. K dalšímu pozdvižení došlo, když se naší čtenářce ztratilo dítě, které nechala spát v kočárku před knihovnou. Dlouho jsme holčičku hledali, zoufalá matka přivolala VB, nakonec se dítě našlo  spokojeně si hrající v muzeu, které pánové zapomněli zamknout. Brzy poté se muzeum odstěhovalo a k naší nesmírné radosti nám město nechalo upravit celou budovu, takže jsme získali krásné a konečně vyhovující prostory. Práce bylo nad hlavu, ale vyplatilo se. Nová knihovna lákala hodně nových čtenářů, přibývaly knihy, spokojenost na všech stranách. Až do doby, kdy byl dům vrácen původnímu majiteli a ten se ho rozhodl prodat. Pravda je, že ho nabídl k odkoupení městu, ale nový starosta rozhodl, že ne. Nepomohly žádné argumenty poloviny  zastupitelů  ani protesty čtenářů, a tak jsme se stěhovali do  školky U Dubu. Zvládli jsme tentokrát hodně náročné stěhování a začali se zabydlovat. Ale to už je jiná kapitola.    

Vzpomíná paní Jarmila Vašátková:

Není lehké navazovat na povídání po paní Vacinové…byla vždycky zdatná ve slohu a já ji za to mnohokrát obdivovala.

Staly se z nás kolegyně v roce 1983, kdy jsem začala pracovat na náměstí v dětském oddělení tehdejší Městské lidové knihovny. Vzpomínám si, že jsem 1. září odvedla svoji malou dcerku v parku do jesliček a sama nastoupila po mateřské dovolené na nové pracoviště, protože před MD jsem od roku 1977 pracovala v Okresní knihovně v Rychnově nad Kněžnou. V tu chvíli mne jistě nenapadlo, že v týnišťské knihovně strávím 34 let a až odejdu, bude se psát už rok 2017 a já opět prvního září povedu někoho do školky, ale tentokrát to budou už mé dvě vnučky. 

A co mi utkvělo za tu dobu nejvíce v paměti? Asi to bylo nadšení a radost z toho, jakou práci můžeme  vykonávat. Sice jsme mnohokrát slyšely slova o tom, co v té knihovně vlastně celý den děláme, proč chceme pro své návštěvníky lepší prostory, modernější vybavení, další počítače, když k nám stejně chodí jen pár lidí…ale my jsme věděly, že svůj okruh čtenářů máme a že někteří by byli dost nešťastní, kdybychom jim naše služby přestaly nabízet. Když jsem v roce 2000 zaujala pracovní pozici po paní Vacinové a místo půjčování v dospělém oddělení trávila většinu času v kanceláři v prvním poschodí budovy v sídlišti U Dubu, často jsem nad některými pro mne nezajímavými výkazy myslela na to, jak je o moc příjemnější být přímo se čtenáři. Kompenzaci jsem pak ráda nacházela v setkáních se zajímavými hosty, kteří knihovnu navštívili – ať to byli spisovatelé, výtvarníci, novináři, historici, cestovatelé, hudebníci nebo mnoho dalších zajímavých profesí. Bylo z nich cítit zaujetí jejich prací a svůj elán pak předávali i nám.

A na co v neposlední řadě ráda vzpomínám? Na knihy - bez nich by byl můj život prázdný…i když už stojím na opačné straně výpůjčního pultu, stejně pořád ráda čtu a navštěvuji různé knihovny v okolí a zúčastňuji se jejich zajímavých besed, přednášek, výstav a dokonce jsem v jedné absolvovala jeden semestr Univerzity třetího věku.

Děkuji všem, kteří mne na mé knihovnické cestě provázeli, svou práci dělali dobře a hlavně s láskou.

Dnes už k mému životu patří tento knižní citát:

Život je jako rozepsaná kniha. Kapitoly z minulosti již nezměníme, ale máme před sebou čisté listy s dneškem a zítřkem a je jen na nás, co na ně napíšeme…“

Josefína Hanzlová

Domek čp. 106Silniční obchvat města
Spolek přátel města Týniště nad Orlicíwww.muzeum-tyniste.cz