Šolín, legendární pytlák našeho kraje

Pytlákem znamenitým byl Václav Šolín. Narodil se ve Štěnkově u Třebechovic, byl ze šesti dětí, čtyř chlapců a dvou děvčat. Dali ho do učení na koželužství do Týniště. To byl chlapec již znamenitým běžcem. Za poledne si prý doběhl do svého rodiště na oběd a byl zas „kalupem“ zpět. Vzdušnou čarou je Štěnkov vzdálen od Týniště skoro 7 km. To bylo za Rakouska, pracovalo se od 7 do 12 a od 1 do 6 odpoledne.

Pytlačit začal záhy. Dovedl se přiblížit k pelechu zajíce a na něj skočit dřív, než se ušák z překvapení vzpamatoval. Vyprávělo se, že dohoní utíkajícího zajíce. Sám o tom vykládal, že to ani není tak těžké: ví, kam zajíc míří, vynechá ty jeho kličky a přímo si namíří k jeho cíli. Později si to zařídil u své křivické chalupy jinak, aby mohl pytlačit i doma.

Rok, co rok sázel na zahrádce zelí. Pozoroval pak, jak si na něm přijdou zajíci a lesní králici pochutnat. Byl trochu podivín, věděl, že pro jednoho z nich to je hostina poslední a že mu připravil pěkný konec života. Pak skočil a již jednoho držel v náručí a ten se k němu jen přátelsky tisknul. Jednou v takovém okamžiku se zableskly za plotem četnické helmy. To však Šolína z míry nepřivedlo: zvedl králíka za uši do výšky, plácl ho přes zadek, pustil ho a obrátil se k četníkům, jako by je právě byl spatřil: „Vidíte, páni strážmistři, nasekám jim a nic si z toho nedělají. Můžete se přesvědčit, že sem přijdou zas“.

Brzy si troufal do šternberské obory na vysokou. To mu působilo již zvláštní radost dráždit hajné i četníky, udržovat je v pohotovosti, mařit jejich nástrahy a uvádět je v posměch lidí. Jednou se vracel domů s ulovenou srnou, když zaslechl hrčení hraběcího kočáru. Bůhví proč ho napadlo svést se s hrabětem. A tak zastavil kočár a vyprávěl hraběti, jaká to je šťastná náhoda, že mu zrovna nese srnu, kterou někdo zastřelil a ukryl pod chvojím. Pan hrabě byl až dojat Šolínovou řečí, děkoval mu, chválil jeho vzácnou poctivost a rozhodl, že ho odveze domů. Po cestě bavil Šolín hraběte, že se ten smát nepřestal. Hajný však upozornil četníky, že Šolín pytlačil a ti šli najisto do jeho chalupy. Když zaslechli hrčení kočáru, salutovali v pozoru a Šolín jim děkoval stejnými gesty, jako sám pan hrabě.

Hrabě se začal o Šolína zajímat. Vyšetřili mu, jak žije a jaký to je znamenitý pytlák. Pomoc se zdála snadno: „Uděláme pytláka hajným“, rozhodl hrabě a stalo se. Časem se ukázalo, že to rozhodnutí bylo ukvapené. Šolín se nestal dobrým hajným, jak hrabě předpokládal. Svou loveckou vášeň ukrotit nedovedl, i jako hajný dál v oboře pytlačil. Zvěř pod rukou prodával, když potřeboval peníze, prodal dříví, jednou i z hotové paseky. Hrabě se zpočátku bavil jeho kousky, nechtěl však je trpět na svou škodu. Hajný Šolín byl propuštěn, stal se z něho zas pytlák Šolín.

Přišla světová válka. I Šolín narukoval k pěšímu pluku č. 18 do České Lípy. Těžko postrádal ztracenou svobodu a pytlácké toulky. Bylo mu jako ptáku zavřenému v kleci. Také to dlouho nevydržel. Jednou ho poslali s několika vojáky do kuchyně škrabat brambory. Kamarádi se pustili do práce, on odmítl: „Když při té práci stojím bolí mne nohy, když sedím, bolí zadek, když si lehnu, bolí celé tělo“. Následovala prudká potyčka s vedoucím čety. Snad přitom se probudily v Šolínovi utajené touhy po svobodě. Se svou mrštností byl s nadřízeným brzy hotov a než byl vyhlášen poplach, byl dávno ten tam. Víc ho kasárny neviděly, všechno pátrání po něm bylo marné, jako by se do země propadl.

Vrátil se do týnišťské obory, kde znal každý strom a každý kámen. I když se vědělo, kde se asi skrývá, unikal všem nástrahám pronásledovatelů. O jeho odvaze a pohotovosti koluje mnoho historek skutečných či fantazií přikrášlených. Stal se solí v očích týnišťských četníků Petránka, Vrabce, jimž působil těžké chvíle. Bezvýsledné zůstaly hlídky a honičky přiváděly je do výsměchu. Měl Šolín mnoho přátel mezi lidmi v okolí, jimž často i pomáhal.

Jednou o rašovickém posvícení navštívil tam Šolín posvícenskou zábavu. Rychle se doneslo týnišťským četníkům, jak se tam veselí a v kole vytáčí. Přišli s hajnými a obklíčili Sejkorovu hospodu. Šolín poznal, že byl zaskočen. Vyskočil ze sálu oknem zrovna do náručí Petránka, ale než se ten z překvapení vzpamatoval, byl Šolín již dávno pryč. Stejně to dopadlo, když si přišel zahrát karty do Týniště do hospody k Málkům na rynku, když byl na zábavě v Bolehošti či jinde. Ihned jej tam poznali. Nejdřív otevřel dokořán všechna okna, pak dojedl, popil a potančil a v klidu odešel.

Stav zvěře v oboře býval velmi vysoký. Chovalo se tam na 400 kusů zvěře černé a 500 kusů vysoké, srnčí se do stavu nepočítalo, to bylo většinou mimo oboru. Jen koncem I. světové války stav poněkud klesl. Nebylo divu, že tato zvěř lákala pytláky i zdaleka. Proto se konaly i noční hlídky složené z hajného a dvou lesních dělníků.

Pro ně byly vystaveny malé „chaloupky“, kde se mohly ohřát a ukrýt před nepohodou. Jedna stávala u rybníka „Houkvice“, jiná „U glorietu“. Tam se jednou vypravila silná hlídka z Petrovic: vedl ji policajt Hašek, s ním šli lesní dělníci Hajn a Plašil. „U glorietu“ v Týništi byl zásyp pro zvěř, tedy možnost jistého úlovku. Kolem půlnoci se ozval za boudou výstřel. Nikdo ani nedutal a teprve po chvíli otevřel Plašil tiše dveře, aby se podíval do měsíční noci. V tom mu něco plesklo do obličeje, že ho to až porazilo. Byl to „jagrecht“, vnitřnosti z daňka, které Šolín již vyvrhl. K ránu přišla hlídka do myslivny k hajnému Pavlovi hlásit, co se stalo. Uvařili jim na zahřátí kávu, aby pak po rozednění mohli bez obav „pronásledovat“ Šolína.

Mladší Václavův bratr Josef bydlil s rodinou na Dlouhé Louce. U nich se Václav často skrýval. Četníci to věděli, ale i když obrátili chalupu naruby, desertéra nikdy nenašly. Jednou v létě k večeru se kolem Dlouhé Louky ozvalo z několika stran zatroubení. Na ten signál řada četníků a hajných kruhem obklopila chalupu. Postupovali k ní krok za krokem s puškou připravenou k výstřelu. Dostali určitou zprávu, že se tam Šolín ukrývá. Pak se chalupa pronásledovateli jen hýbala, vše prohlédli, na půdě seno a slámu přeházeli a bajonety propíchali, marně se dlouholoucký Šolín s manželkou zapřísahali, že Václav u nich není. A tak jak tiše přišli, tak zase odešli. Nebyli ani u Bartošovy hospody, když Václav s kloboukem v ruce svižným krokem přicházel k vrátkům, kde ho již Josef vyhlížel. Se smíchem vyprávěl, jak tu honičku sledoval z nejvyššího smrku na pokraji lesa.

Šolín 1

Josef Šolín, Dlouhá louka (archiv Křivice)

Tou dobou stála již říše Rakousko-Uherská po čtyřletém válčení a hrozném krveprolití před zánikem. Množily se dezerce hlavně těch vojáků, jež přicházeli z front na dovolenou. Ti se již neradi vraceli na bojiště prolévat krev za císaře pána. Skrývali se, jak se dalo zvláště po lesích, vytvářeli organizované „zelené kádry“. O jejich dopadení se četnictvo již málo staralo. I v našem kraji byly takové organizace desertérů seskupené kolem Šolína. Byl jejich rádcem, a zvláště přispíval k jejich zásobení zvěřinou. Nouze o živobytí, bída a hlad byly na sklonku války hrozné. I to nutilo Šolína k častějšímu pytlačení. Nebylo divu, že početné stádo zvěře chované v oboře týden po týdnu řídlo. Hrabě, veliký milovník zvěře, ostře vytýkal lesním zaměstnancům, že se nestarají o dopadení Šolína, hrozil i propuštěním. Šolín se stával již obávanou hrozbou hajných a fořtů, věčné honičky měnily jejich službu v peklo.

Zatím se pytlák a desertér Šolín skrýval po chalupách v Křivicích i jinde. V noci vycházel do lesa, o němž věřil, že patří jen jemu. Měl rád lesní zvěř, a přece bez lítosti zamířil a stiskl spoušť. Netrpěl tvor, který klesl jeho ranou: zasáhla přesně cíl, srdce zvířete. Snad Šolín cítil, že je ušetřil zoufalého štvaní šternberských honů. Ale konec jeho pytlácké slávy se nezadržitelně blížil. Byl si až příliš jist, že je neomezeným vládcem lesa.

Jednou se již z noční toulky nevrátil. Snad dobře mířená rána, jaká byly ty jeho, zasáhla cíl. Zmizel, beze stopy, navždy.

V Třebechovicích vycházel vlastivědný sborníček „Staré Třebechovice“. V čísle 31 z roku 1940 je uveřejněna tato zpráva z týnišťské obory: „Kdyby umělo mluvit opodál v lesích dumající jezero „Haugvice“, vypravovalo by nám o hrůzném drama, které se tu odehrávalo a do svých útrob pojalo pověstného, postrach hajných a fořtů, zbojníka – pytláka Š., o jehož odvážných činech dala by se obsáhlá kronika napsati."

Jak se to tehdy odehrálo, zůstává zastřeno rouškou tajemství. V tom osudném ránu hlásili hajní, že našli v lese zastřeleného Šolína. Než přišli četníci, mrtvola se ztratila. Říkalo se, že ji pohltilo bahno rybníka, že byla pochována někde v lese či odklizena do rašovického písníka, i že slavný pytlák, který škodil vrchnosti a chudým neublížil a pomáhal, odpočívá v posvěcené půdě týnišťského hřbitova. Cesta k dohadům byla otevřena. O jánošíkovské postavě Šolínově se začaly zpívat i písničky.

Ó, ti hajní bědovští,

utíkají přes houští,

běží k panu lesnímu,

hlásí mu tu novinu.

Prosím, pane lesníku,

Šolín leží u smrku!

Komise se sjížděla,

by Šolína viděla.

A vy, pane lesníku,

kde je Šolín od smrku?

Šolín jako navzdory

ztratil se jim z obory…

Maně napadne, jak by se byl Václav Šolín uplatnil, kdyby byl jeho rod náležel k rodům šlechtickým. Jak by byl udivoval vznešenou společnost přesnými zásahy o honech, bavil svými postřehy a vtipem, uváděl v úžas svými tělesnými a duševními schopnostmi. Ale jemu byla určena osudem jen chalupa poblíž lesa. Stal se z něho pytlák, ne z nouze či chamtivosti: pytlačil sportovně a velkoryse.

Ať již cokoliv lidská fantazie přidala k líčení života tohoto v pravdě zbojníka, je v základě pravdivé a bylo by škoda, aby historky o něm zmizely s pamětníky a s těmi, jež je slyšeli vyprávět od přímých svědků a účastníků.

z vyprávění Josefa Brandejse

Petrovický kronikář Josef Brandejs sebral historky o Václavu Šolínovi a zachytil je ve zprávě sepsané v roce 1977 pro tehdejší týnišťské muzeum. Čas i lidská fantazie k nim mnoho přidaly. Na článek o Šolínovi zareagoval v dopise křivický rodák, v Praze žijící spisovatel Václav Kubec. Šolínova chalupa byla od jeho rodného domku oddělena jen jediným stavením. Rodiče Václava Kubce byli se Šolínem důvěrně spřáteleni. To, co je dále napsáno, pochází z pera Václava Kubce. Je to z dopisu Ing. Jiřímu Zelenkovi. Korespondence je uložena ve Státním okresním archívu v Rychnově nad Kněžnou.

Václav Šolín

Silný, zavalitý a pohledný chlap byl samá legrace. Měl zvláštní dar: mluvil jen v anekdotách, byl mistrem ve vyprávění humorných příběhů. Snad i odtud pochází vyprávění o cestě kočárem s častolovickým hrabětem Šternberkem. Rád se přestrojoval, jednou přišel v cárech jako poslední žebrák, jindy měl vojenský mundůr, vysoké boty, šavli a pod nodem namalované kníry.

O jeho střeleckém umění a pytlačení kolovalo již za jeho života množství historek. Snad je sám vydatně živil a rozmnožoval. Ani ne z velikášství, ale především aby dopálil „klempíře“. To byl jeho populární název četníků, jinak jim neřekl. Pro křivické kluky byl bájným hrdinou. Nehráli si na nic jiného, než na „klempíře a Šolína“. Prvním nechtěl být nikdo, o roli Šolína byla vždy rvačka.

Šolín byl skutečně po nějakou dobu hajným, a to v hájovně „Na Kameni“, v týnišťské „Oboře“. Od Křivic vedla rovná, široká a neupravená cesta podle „Obory“ do Třebechovic, nejkratší jejich spojení. Tam, po levé straně za plotem, hluboko v lese byla ta hájovna. Nevyhodili Šolína proto, že by byl dále pytlačil, jak se vyprávělo. Miloval les, zvěři rozuměl. Možná, že by se byl skutečně stal nejlepším hajným šternberského panství – kdyby nebyl tak vznětlivý a dovedl poslouchat pana „fořtmistra“, kdyby byl šlapal v úzkém korytě podřízenosti, jež se tehdy zvláště od nového hajného vyžadovala. Teprve potom začal skutečně velkoryse pytlačit, především v „Oboře“, kterou za svého působení dokonale poznal. Ale i tu bylo jistě více přibájeno, než se skutečně stalo.

Že na vojně vyváděl různé kousky, je při Šolínově letoře více než jisté. Když na konci války z vojny sběhl a musel se skrývat, byl jistě jeho hlavní obživou ušák, snad srnec či nějaký kus vysoké. Tehdy byl hlad a bída.

Honičky na Šolína po vsích kolem Křivic byly známé. Kdekoliv se četníci objevili, nemusilo však jít o něho, jak se to ihned šeptem tvrdilo. Měl celou řadu dobrých přátel, na něž se mohl spolehnout. Tak unikal až do převratu v roce 1918 chocholatým „klempířům“. Protože byl na něj vydán zatykač jen pro sběhnutí, byl po válce omilostněn a mohl se objevit na veřejnosti.

Šolín si koupil v Křivicích chalupu „Na Drahách“, druhou při cestě směrem k Týništi. (dnes čp. 20) Vpředu byla jen malá zahrádka, kam jistě žádný zajíc nepřišel, vzadu byl sad. Tam se mu narodil syn Josef. V prvních letech po válce se z Křivic odstěhoval – snad na Bědovice či do Bělečka.

Rodiče spisovatele Václava Kubce patřili k nejdůvěrnějším přátelům Šolínovým. Nejednou přespal na jejich půdě, v kůlně či ve chlévě, když musel zadem vyběhnout ze svého stavení. Od půdy měl klíč, mohl odemknout i zase za sebou zamknout, kdyby bylo nejhůře. Pro Kubcových psa „Broka“ měl vždy kus chleba nebo buřta.

Václav Kubec vypráví tuto historku: Jednou, takhle ráno, přišel k nám četník s flintou a jakýmsi civilistou. Chodili od stavení k stavení a ptali se na Šolína. Tatínek mrkl na maminku a povídá: „Jo, Šolín? Myslíte toho sběha, co utekl z vojny? Jo, tak toho jsem viděl před chvílí a vy přece taky, ne? Copak jste nepotkali tu hrbatou žebračku zachumlanou ve vlňáku? Tak to byl Šolín … “. Nevím, zda to byla pravda, ale smála se tomu celá ves a v hospodě to zabralo chlapům při kartách celý večer. Vešlo to do historie o Šolínovi … Tatínek byl tehdy několik měsíců před koncem války „superarbitrován“ jako nemocný malárií. Živil se v tom posledním válečném létě houbařením. Se Šolínem se velmi často potuloval po lese, a i nějakého ušáčka od něho přinesl.

Závěr? Už ne z Křivic, ale ze svého nového bydliště odešel Šolín 16. srpna, dnes už neurčeného roku navečer do „Obory“. Měl pušku s upilovanou hlavní pod kabátem. Tak ho viděli naposled. Zmizel. - Údajně byl zastřelen ranou zezadu, do zad, proto musela zmizet jeho mrtvola. Říkalo se, že té noci bylo v „Oboře“ více hajných a lesních dělníků, protože Šolína někdo zradil. – Zas jindy se vyprávělo, že ho zastřelil jeden ze dvou hajných z „Obory“, s nimiž se střetl – aniž sám vystřelil – těžko říci, co se tehdy stalo.

z vyprávění Václava Kubce

Šolín 2

Václav Šolín s manželkou Annou v roce 1915 (archiv Křivice)

Šolín 3

rub fotografie

Václav Šolín měl sestru provdanou Tošovskou v Křivicích. Jeho bratr Josef Šolín z Dlouhé Louky, měl také ženu z Křivic, rodem Černou, také z nejbližšího sousedství Kubcových. Další bratr Jan Šolín měl v Hradci Králové obchod (snad s kůžemi) měl tehdy za I. světové války velkou vzácnost, fotoaparát. Fotografoval ve válečných letech Kubcovu rodinu, Václava se sestrami a maminkou na cestě před jejich chalupou, aby mohli poslat obrázek tatínkovi, který byl na vojně. Bratr manželky Václava Šolína byl vyhlášený pašerák. Po Křivicích i daleko široko v okolí prodával pašovaný cukerín, kávu…

Cukerín

Jednu historku o pašování vyprávěl přímý účastník Ladislav Sejkora, syn jircháře Jana Sejkory ze Stezek z Týniště. Jako malý kluk potkal na ulici dobře oblečeného pána. Ptal se hocha na cestu do Křivic a Láďa se nabídl, že ho do Křivic dovede a pán mu svěřil svůj neveliký kufřík, aby mu jej nesl. Cesta dobře dopadla a Ládík se navrátil vesele domů s nějakým tím malým zpropitným. Doma však bylo zle a chlapec to – nevinně – i nějakým pohlavkem odnesl. Staří Sejkorovi se totiž už dověděli, že ten pán byl křivický Šolín. Kdyby byli po cestě potkali nějakého toho strážníka, pak by se byl k obsahu kufříku Šolín jistě neznal, a byl to obsah cenný – cukerín.

V korespondenci s Ing. Jiřím Zelenkou z roku 1969, píše Václav Kubec o sobě:

Narodil jsem se v Křivicích č.p. 56 „Na Drahách“ v chalupě, která asi kolem roku 1935 vyhořela. … Měšťanka v Týništi, obchodní v Chocni, potom jako „ouředník“ tedy takový maličký praktikant (tři měsíce zadarmo, potom Kčs 250 měsíčně) u pana Švadleny na pile v Týništi (tedy jako zaměstnavatel dokonalý vydřiduch). Odtud jsem šel dobrovolně v roce 1926 do Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově – pak jako pilot u prvního leteckého Pluku TGM v Praze, v roce 1932 odešel do zálohy. A Prahu jsem už neopustil. Vydavatelství Melantrich, Práce a pak už to není nic zajímavého (jako ostatně nebyl celý život ničím zvláštním).

Mé literární začátky a práce: V roce 1927 druhá cena za filmové libreto z let. Života a první povídky a fejetony v novinách. V roce 1930 první větší práce „Láska pod oblaky“, takový naivní let. románek – vyšlo pouze v novinách na pokračování. Pak už další knihy, letecké, celkem osm. Jedna historická. V tisku je kniha desátá, také letecká.

Šolín 4 Kubec

Václav Kubec, jmenování polním pilotem 1929 (archiv Libor Koldinský)

V knize Toulky zelenými příběhy od Zdeňka Hrušky je velmi pěkně vyprávěná legenda o pytláku Šolínovi podle textů Josefa Brandejse a Marie Žďárské-Strejčkové. V další kapitole Zdeněk Hruška pokračuje ve vyprávění o Šolínovi.

Šolín 5

Zpověď starého fořta – pohled z druhé strany

Když jsem získal předchozí materiály k legendě o pytláku Šolínovi pojaté více méně z lidového hlediska, usoudil jsem, že by bylo vhodné k uvedeným materiálům znát názor i druhé strany.

Snadno se to řekne u událostí, které proběhly před pár lety. Hůře se to shání z období let druhé světové války a když tento příběh končí smrtí hlavního hrdiny v roce 1916, zdá se to úplně nemožné. Očití svědkové již dávno nežijí, a tak mě napadlo pátrat v řadách lesního personálu, který na tomto hospodářství dříve sloužil.

Jako malý hoch jsem z cest do školy v Opočně pamatoval vysokého, zdánlivě nepřístupného vedoucího polesí čili fořta pana Buriana, který od šedesátých let, teď již vlastně minulého století, na tomto úseku sloužil. Ke své nesmírné radosti jsem zjistil, že ještě žije, a to v nedalekém městečku Týništi nad Orlicí.

Při nejbližší příležitosti jsem jej s napětím navštívil, abych ověřil, jestli k někdejším událostem nemá nějaké poznatky. S pochopitelnou radostí jsem proto uvítal, když mi hodně přes osmdesát let starý fořt začal vyprávět.

A jak už to u starých lidí bývá, na události staré mnoho desítek let si vzpomínal jako by to bylo včera.

O příběhu pytláka Šolína se dověděl ze vzpomínek hlavně starších lesních dělníků v roce 1960, kdy nastoupil jako polesný na Bědovice a dále uvádí:

První důvěryhodnou informaci mi sdělil tehdejší předseda JZD Ledce Slávek Černý z Újezdce, který uvedl-Václav Šolín pocházel z Bolehoště. Byl snad truhlářským dělníkem ale říkalo se o něm, že prodával pašovaný cukerín, že dokonce rozšiřuj i padělané peníze.

V Křivicích měl Šolín provdanou sestru za nějakého Zvoníčka, který byl údajně opilec a velký surovec a často svoji ženu bil. K jedné takové hádce se nachomýtl i Šolín. Jak to proběhlo, těžko říci, ale od toho večera již nikdo nikdy Zvoníčka neviděl.

Šolín druhého dne se svojí sestrou vyvážel kravským potahem hnůj na blízké pole u lesa. Byl-li nějaký náhodný svědek u oné osudné hádky minulého dne se neví, ale brzy se začalo povídat, že Šolín svého švagra zabil a s hnojem odvezl na pole u lesa, ale že mrtvého Zvoníčka odvezl dál do lesa a tam, že jej potopili v lesním rybníku s názvem Brodek. Tento rybníček se od roku 1946 nachází v objektu zdejší vojenské posádky.

Josef Ipser, který v roce 1931 nastoupil jako hajný ve zdejší oboře a bydlel v hájovně Halaburka (zbořené asi před dvaceti lety vojenskou správou) mi pak vyprávěl, že když se v roce 1932 čistil uvedený rybník od bahna, byla v něm nalezena lidská kostra se sečnou ranou jako by od sekerky v lebce.

Tento nález či spíše zprávu o něm rozšířili dělníci pracující na odbahnění, a tak se brzo rozšířilo podezření, že se jedná o tělo zmizevšího a dlouhodobě nezvěstného Zvoníčka. O totožnosti nálezu se údajně v té době nikdy nikdo nezajímal. Kdo to byl a co se mu skutečně stalo se již nikdy nedovíme – je to jen jedna z mnoha záhad tohoto příběhu.

Pravdou ale je, že některý z tehdejších lesních zaměstnanců dostal krátce před první světovou válkou nápad, aby ze stále nedostižného pytláka udělali hajného a to dokonce v oboře.

Nastěhoval se tedy Šolín do hájovny s názvem „Rasovna“ u cesty Hradečnice, dělící častolovické a opočenské panství. Tato hájovna byla rovněž později zbourána vojenskou správou.

A tak se stalo, že hajného – pytláka si Sternbergský lesní úřad usadil v pravém mysliveckém ráji, oplývajícím zvěří – jelení, dančí a černou.

Při vypuknutí první světové války pak Šolín narukoval, snad na srbskou frontu, ale krátce potom sběhl s několika druhy podobného zaměření a vrátil se do lůna obory, kde ještě bydlila jeho žena s dětmi.

A tak již v roce 1914 začala jeho slavná pytlácká cesta. Soustředil kolem sebe několik kamarádů podobného ražení, vybudoval si odbyt na upytlačenou zvěř. Zvěřinu dodával do důmyslně vybudované skrýše v blízkosti kapličky na kraji městečka Třebechovice, odkud potom dále putovala do hostinců a hotelů blízkého Hradce Králové, ale i vzdálenějších Pardubic.

V těch nejistých válečných letech nikdo neměl opravdový zájem na vyřešení této otázky. A tak pytlácká sláva Šolína a jeho druhů rychle rostla za tiché podpory obyčejných lidí. S přibývajícím časem začaly značně klesat stavy spárkaté zvěře v oboře i blízkém okolí. To již se chýlila první světová válka ke svému konci a bylo třeba řešit do těchto dob méně důležité domácí problémy. Situace kolem Šolína se značně přiostřila, stopl tlak na myslivecký personál, aby tuto situaci nějakým způsobem vyřešil. Tuto moji dávnou domněnku mi potvrdil bývalý člen hradecké „četnické pátračky“, již důchodce Jiroušek, hostinský na Vysokém Újezdu, asi v roce 1965.

V létech 1931 – 1932 požádali pozůstalí synové Šolínovi o přešetření případu a potrestání vrahů. Jiroušek se mimo jiné zúčastnil i výslechu hajného Haška z hájovny Na Stavu u Třebechovic. Starý Hašek ležel několik let na posteli a čekal na smrt. Při obtížném výslechu vypověděl, že on, hajný Pavel a hajný Zeman čekali již po několik dní na návrat Šolína domů, blízko jeho hájovny. Toho osudného dne 16. srpna 1917 se konečně dočkali. Zeman a Pavel zastoupili Šolínovi cestu a požadovali vydání zbraně. Šolín prý učinil pohyb, jako by chtěl zalícit, ale než pušku zvedl k rameni, vypálil na něho Hašek ze zálohy smrtící ránu do vazu, takže smrt nastala okamžitě.

Po této události šel pak jeden z hajných – není důležité který – ohlásit na lesní úřad a četnickou stanici „nález “ mrtvého Šolína v lese. Zbylí dva hajní zatím uklízeli mrtvolu. Jedna verze praví, že je pochován pod jedním bukem v „Suché Ledči“, což se mi zdá velmi nepravděpodobné, druhá verze praví, že je, zatěžkán kameny, utopen v rybníku Velká Houkvice. To je pravděpodobné, protože silně zabahněný rybník byl mnohem blíže místa vraždy a rozhodně mnohem dokonalejším „hrobem“. Jisté je, že přivolaní lesní úředníci i četníci na udaném místě nálezu mrtvolu nenalezli… Pravdou také je, že četníci tehdy, ani pak v době přešetřování případu nejevili o věc velký zájem. Proč taky?

Hajný Hašek po své poslední výpovědi za několik dní zemřel. Nežil již ani hajný Pavel a tak zbyl pouze hajný Zeman.

Jeho záhadná smrt na třebechovickém náměstí před hotelem Černý kůň v době přešetřování případu Šolín byla často vykládána jako pomsta za Šolína.

Podle sdělení učitele Kabašty z Třebechovic to bylo tak: Jako svobodný učitel se stravoval v tomto hotelu. Večer se tam dostavil i hajný Zeman, který byl znám jako opilec, karbaník a i jako známý surovec. Brzy se dal – snad se známými i neznámými karbaníky - do hry a brzy prý začal hodně vyhrávat. Učitel se po 21. hodině odebral domů a co se pak dělo, dál neví. Ráno byl hajný Zeman nalezen před hotelem mrtvý – s hlavou rozbitou o obrubník chodníku…

I tento případ domnělé nebo i skutečné vraždy přešetřoval pan Jiroušek. Příčina nebo důvod k vraždě se nikdy nepodařilo objasnit… Nikdy se nezjistilo, došlo-li venku mezi hráči o tahanici o vyhrané peníze nebo došlo-li při tahanici k nešťastnému pádu opilého Zemana, ale jedna věc je jistá – Zeman u sebe neměl ani haléř, třebaže prý ten večer (noc) vyhrál snad i několik set korun.

To je teda asi pravdivá verze o „lidovém hrdinovi“ pytláku a hajném Šolínovi i o jeho druzích.

Záměrně jsem uvedl celou výpověď tak jak byla podána.

Jak tento dramatický děj proběhl ve skutečnosti se již nikdy nedovíme a nakonec to ani není důležité.

Zdeněk Hruška Toulky zelenými příběhy

Pro Adlerův šmajd, 4. května 2019, Bopta, Křivice

Silniční obchvat městaObchod rodiny Hlaváčkových
Spolek přátel města Týniště nad Orlicíwww.muzeum-tyniste.cz