Z kroniky města Týniště nad Orlicí
IUS GLADII
V městské kronice je zapsáno: „1782 se začal nový pořádek hrdelních práv, šibenice lešení, trdlice, šatlavy, housličky, bití na kancelářích, místa popravní zrušena, jakož i košové nad vodou visících k potápění trestuhodných pekařů (1590) zřízeni. Ustanovení právníci (pravomocníci) v krajích na městech radové práva politických běhů povědomí. Tím se stalo, že i v Týništi na náměstí pranýř i sloup na němž na tabuli ruka mečem přeťata vymalována odstraněny byly taktéž. Koš na Záplotí nad rybníkem stojící odstraněn byl taktéž i u Dubu blíž obecního lesa stojící spravedlnost (šibenice). Tím ztratilo Týniště právo trestu na hrdle.( ius gladii).
Škodnost toho dříve již (1704)dokázána, lépe bylo by uvésti pracoven v každém kraji aspoň z oněch zrušených klášterů“. Toto je přepis zápisu v kronice pro rok 1782. Poslední větu bych nechal zatím bez vysvětlení.
Zápis k lepšímu pochopení je třeba doplnit a tím osvětlit význam letopočtu v závorce 1590: „podle nového pořádku hrdelních práv, an se začal r.1782, …kteříž za panování císaře a krále Rudolfa II. léta 1590 za trest pekařům, jenž byli v pečení chleba přečinili, zřízeni byli. Také byla zrušena na Staroměstském rynku železná klec, již arcikníže Ferdinand, tehdáž místodržící v král. českém, pro cizoložníky a hanebné nevěstky r. 1551 postaviti kázal. A aby žádný hospodářský úředník sám osobně poddaného nesoudil, a své vůle nad ním provésti nemohl, ustanoveni byli justiciárové v krajích a městech, práv a politických věcí povědomí, by se poddaným žádných překážek a nátisků nečinilo, jakž se od mnoha let dálo. Takoví muži mají se k těm ouřadům osazovati, jenž také v jazyku českém zběhlí jsou, by lidé v svých věcech tak fedrováni byli, že by žádná strana neměla sobě co spravedlivě stěžovati a naříkati“.
Další poznámka v závorce: ius gladii - právo meče, to je právo ukládat trest smrti, právo nad životem a smrtí.
V roce 1708 bylo vyhlášeno pro země Koruny české „Nové útrpné a hrdelní právo“ Josefa I., které bylo vypracováno podle trestního zákoníku Ferdinanda III. z roku 1656. V roce 1768 vydala Marie Terezie trestní zákoník, v kterém se uvádí naposled tortura. Obviněný byl mučen, aby učinil doznání. Právo útrpné bylo zakázáno v roce 1776. Velice přísný trestní zákoník Marie Terezie připouštěl například smrt i za krádež.
O soudnictví hrdelním a útrpném jedná též oprštorfské narovnání z roku 1659 a přiznává Týništi právo, aby „osoby, kteréž jí od vrchního práva odevzdány byly, ven z městečka vyvésti a vymrskati neb k místu popravnímu k dubu v obecních lesích ležícímu dovést a tam je vedle vyřčení vrchního práva ztrestati se zanechává-tak, jak od starodávna zachováno bylo“. Obci bylo potvrzeno dřívější hrdelní právo, ale s tím omezením, že rozsudek vyřkne „vrchní právo“ v Praze. Obecní rada jen vyslýchá a po došlém rozsudku z Prahy trestá.
V roce 1782 byla provedena Josefem II. reorganizace pořádku hrdelních práv, a právě v roce 2012 uplynulo 230 let od zrušení hrdelního práva v Týništi.
Kde přesně stály sloup se symbolem hrdelního práva a pranýř, nevíme. Známe, kde stála šatlava, která byla důležitým symbolem vlastního soudnictví. Při velkém požáru v roce 1615 shořela radnice i šatlava, která stála za ní. Týniště bylo bez radnice až do roku 1666. O šatlavě se píše v obecních účtech až v letech 1659-60, kdy bylo vyplaceno tesařům za vystavění šatlavy 5 r. zl., za 16 kop šindele 1 r. zl. a za 1000 „řebíků šindelných“ 1 r. zl. Nově postavená dřevěná šatlava stála na části pustého pozemku po shořelé radnici. Nová kamenná šatlava se zde postavila v roce 1718. V roce 1779 byla zbourána. Ze zápisů v dalších purkrechtních knihách, jak grunt měnil majitele, vyplývá, že se jedná o č.p. 265 a 266 vedle pozdější pošty. Radnice stála na opačné straně náměstí než dnes. Dříve tudy vedla hlavní cesta z Hradce do Kostelce. Symbol hrdelního práva, sloup s vymalovanou uťatou rukou a mečem na desce a pranýř, mohl stát tedy někde v místech dnešní kašny. Před kašnou zde stál od roku 1817 kamenný kříž (o kříži příště) a byla zde i studna.
Počátkem 18. století pranýře v některých městech začaly vlivem reforem ustupovat. Na jejich místech se stavěly mariánské sloupy. U nás byla postavena socha Panny Marie (Immaculaty) kolem roku 1732. Symbol práva s pranýřem mohl stát i někde v těchto místech, protože po už zmíněném požáru konšelé úřadovali v domě polesného Mikuláše Valáška. Byl panským rychtářem v roce 1660-65. Dům stál na místě dnešní radnice. Po Valáškově smrti v roce 1665 obec roku 1666 dům koupila a velkým nákladem upravovala až do roku 1681. V roce 1686 byl další velký požár a opravená radnice celá shořela.Mnohem později zde byla na pozemku dnešní radnice postavena další nová šatlava.
Z obecních účtů víme, že pranýř, též „planýř“, byl pořízen v roce 1692 a v roce 1695 byl předělán. Podle odměny tesařům a kováři to mohla být výstavní bouda se stříškou, aby trestané osoby nezmokly (Alois Čapek). V té době se na pranýř umisťovali drobní zloději, nactiutrhači a mravnostní delikventi. Smilníci mívali masku s kohoutím peřím, symbolem chlípnosti, ženy tam stávaly ve žlutém oděvu se žlutou nebo černou svící v ruce. Pytláky charakterizovaly zavěšené jelení parohy. Pokud delikvent držel v ruce metlu nebo obnažený meč, signalizoval vypovězení či trest smrti. V případě, že pranýř byl jen zastávkou na popraviště, přibíjel kat na pranýř uříznuté uši, jazyk nebo useknutou ruku. Vystavení na pranýři znamenalo především ztrátu dobré pověsti. Protože pranýř byl místem hanby, nesměl se ho bezúhonný člověk ani dotknou. Například v Hradci Králové se zedníci v roce 1714 zdráhali stavět pranýř kvůli ztráty cti (J. Francek).
Koš zavěšený nad rybníkem na Záplotí byl podle dochovaných účtů nově pořízen v roce 1705 a vyrobil jej týnišťský soustružník Jan Růžička. Koše sloužily pro trestání nepoctivých pekařů, řezníků nebo svárlivých žen. Delikvent seděl v koši a byl několikrát ponořen do vody. V některých městech dostal do koše nůž a měl se sám odříznout a namočit.
Jestli mělo Týniště housličky, není doloženo. Byla to dvě prkna k sobě spojená na jedné straně pantem a na druhé zámkem. V prknech byl otvor pro hlavu a ruce. Po uzavření provinilce do housliček se začaly odkrvovat ruce. To způsobovalo velkou bolest.
Doložené jsou řetízky. V roce 1665 „za půta a k nim řetěz“ obdržel 2 r. zl. a 15 kr. zámečník z Opočna, zámky stály 1 r.zl. a 6 kr.
Popraviště byla zřizována nedaleko měst, na rozcestích či návrších. Týnišťské popraviště stávalo při cestě na Opočno „u doubku“ poblíž obecního lesa. Důležitou součástí popraviště byl kůl, na kterém bylo nahoře připevněno kolo od vozu. Na něm bývaly mrtvoly zločinců, aby ještě dlouho po exekuci byly výstrahou kolemjdoucím. Těla popravených nesměla přijít na hřbitov u kostela. Byla zakopána „na krchůvku“. Dodnes se tak říká políčku ležícímu při opočenské silnici.
Mistra popravčího - kata - Týniště pravděpodobně nikdy z finančních důvodů nemělo. Za Oprštorfů byl krátce kat v Častolovicích. Poslední poprava se v Týništi konala 15. října 1723 a vykonal ji kat z Rychnova. Popravenou byla Magdaléna Benešová z Radostovic pro „zaškrcení neřádně nabytého plodu“.
Posledním případem, kdy zasáhlo v Týništi hrdelní právo, bylo zastřelení týnišťského myslivce Blažeje Höningra v roce 1761. Zavražděný zůstával ve starém „jegerhauzu“ za horním mlýnem a byl zastřelen 20. prosince 1761. Případ zachycuje důchodní Kraus ve svém popisu častolovického panství z roku 1825. Podle něho byl Höninger zastřelen nějakým potulným myslivcem oknem fořtovny, který byl za to popraven v Praze a na kolo vyzdvižen.
Sláva týnišťského a později týnišťsko-častolovského soudu padla za oběť reformám Josefa II. V roce 1787 byly městské úřady rozděleny do dvou tříd mimo hlavní města. Vyšší „regulovaný magistrát“ dostala města s vyššími příjmy, která mohla platit odborné úředníky. Chudé Týniště se dostalo pod dohled Jaroměře. Až v roce 1812 byl vzdálený dozor přenesen zpět do Častolovic. Častolovický úřad zaměstnával právníky „justiciáry“, kteří dle josefínských reforem měli rozsuzovat spory a přestupky poddaných a sedláků. Přesto měla týnišťská rada stále ještě nižší soudnictví ve svých rukou, dokladem toho jsou knihy soudních protokolů založené v letech 1818, 1833, 1836 a 1837.
Po smrti syndika Josefa Čeňka a ztrátě regulovaného magistrátu, kterou obec těžce nesla, si vymohla juristu Pelikána. Po jeho nuceném odchodu zde působil další právník Brandejs. Poslední zbytky soudního práva ztratila po revoluci v roce 1848, nově zřízeným okresním soudem v Kostelci nad Orlicí.
Výše uvedený zápis do kroniky města zaznamenal zpětně Josef Vladimír Pelikán (12. 8. 1808 Hořice – 20. 8. 1876 Kostelec nad Černými lesy). Jako vystudovaný právník byl týnišťským syndikem v letech 1835 - 1841. V Týništi založil z úředního příkazu v roce 1835 pamětní knihu. K psaní kroniky se později ve stáří vrátil. Je to vidět na roztřeseném písmu. Svým psaním zachoval pro další generace mnoho zpráv, na které by se později zcela zapomnělo. Ve škole vyučoval němčinu a vykládal o českých a týnišťských dějinách. Společně s kaplanem Čižinským založil roku 1836 knižnici školní. Ve všech místech svého působení byl pronásledován nadřízenými úřady pro své vlastenecké a pokrokové smýšlení.
Bopta
Použitá literatura
Alois Čapek: Dějiny Týniště nad Orlicí a obcí sousedních
Jindřich Francek: Katovské řemeslo
František Jirásek: Bílý Újezd - Dějiny obce
Přidáno 8. ledna 2013
