Jan Chudý (*1858 †1907) zakladatel první týnišťské strojírny a slévárny
Počátky historie slavné týnišťské strojírny a slévárny sahají do poloviny 19. století, do uličky Na záplotí (dnes Komenského 333), kde původně stála chalupa zámečníků Chudých. Kromě klasické zámečnické práce zde také opravovali drobná zemědělská nářadí. Postupem času, se zaváděním mechanizace zemědělství, se pustili do výroby pluhů, šrotovníků, řezaček krmiva, krouhadel řepy atp.
Úplně nová éra podnikání pak začala kolem roku 1890, kdy tehdy třicetiletý Jan Chudý koupil pozemek u nádraží a začal budovat vlastní továrnu. (Areál bývalé strojírny se nachází v Nádražní ulici a v současné době zde sídlí strojírenská společnost INGTOP.) Se svými výrobky slavil úspěchy dokonce i na Jubilejní zemské výstavě v Praze v roce 1891. Zakázky se poté jen hrnuly. Zemědělské stroje z Týniště se vyvážely do Uher, Haliče, Lublaně, Ruska. O zapsání obchodní značky J. K. Chudý zažádal majitel v roce 1897. Druhé jméno Karel použil pravděpodobně na památku svých dvou předčasně zemřelých, takto pojmenovaných synů.
Hlavička dopisního papíru s ideovým vyobrazením Chudého továrny.
Vyobrazení areálu strojírny, které se nejvíce podobá současnému stavu
Strojírna v prvních letech provozu odebírala odlitky potřebné pro montáž strojů ze slévárny Kratochvíl v Kostelci nad Orlicí. Vlastní slévárnu litiny se Jan Chudý rozhodl vybudovat někdy na počátku 20. století. Tím své podnikání posunul zase o kousek dál k soběstačnosti, zlevnění výroby a celkové prosperitě. Slévárna měla kupolovou pec o průměru 600 mm a tavilo se 1 - 2 x týdně.
Rok 1907 znamenal pro strojírnu velký zlom: majitel Jan Chudý v nedožitých padesáti letech zemřel. Jeho nástupci, synovi Josefovi, bylo teprve čtrnáct let, studia na strojírenské škole jej ještě čekala a nemohl tudíž podnik převzít. O strojírnu se proto po dobu asi sedmi let starala vdova po Janu Chudém, paní Alžběta, rozená Šťásková z Křivic. Tato statečná žena nejenže zabezpečila svoji rodinu, ale zároveň dokázala udžet strojírnu na nohou a dokonce ji i rozšířit.
Josef Chudý (*1893 †1975)
Po první světové válce, kdy již strojírnu vedl Josef Chudý, byl výrobní program přeorientován na stroje dřevoobráběcí. Vyráběly se rámové pily (katry), hoblovky, frézovací a dlabací stroje, brusky a další.
Bohužel, znárodňovací proces po převzetí vlády komunisty v roce 1948 se nevyhnul ani Chudého strojírně. Továrna byla začleněna do První brněnské a královopolské strojírny, Gottwaldových závodů. Poté následoval úpadek pro nedostatek zakázek kvůli zastaralému vybavení a nakonec likvidace. Josef Chudý s manželkou Marií museli dokonce opustit i svůj dům. Dcera Soňa s manželem MUDr. Zourkem si naštěstí rodiče vzali k sobě do Žacléře. Tam jim sehnali malý byt, aby mohli důstojně dožít.
V původních budovách strojírny sídlí prodejny stavebnin a nápojů a klubovna TJ Sokol Týniště n/O
Zpracoval Adam Prokeš (2025)
Zdroje: rodinný archiv Jana a Emanuela Pelikánových; SOkA Hradec Králové, fond J. K. Chudý; Týnišťský zpravodaj 3/87; Ing. Fr. Holec, Slévárenství ve východočeském kraji (ČSVTS 1985)
Povídání s dcerou posledního vlastníka firmy J. K. Chudý
S paní Zourkovou jsem se sešel v její vilce, ze které na mě dýchla atmosféra první republiky, usadil jsem se v křesle v pokoji zařízeném nábytkem firmy Novotný Týniště, z polic se na mě dívaly plastiky Karla Čapka a T. G. Masaryka a průhledem do vedlejšího pokoje jsem viděl velikánskou knihovnu. Poslouchal jsem povídání té moudré ženy a pokusil se pro Vás alespoň část zaznamenat:
„Víte, já bych především ráda vzpomenula na naši paní učitelku Milošovou, která nás dokázala ovlivnit takovým způsobem, že nám to zůstalo na celý život. Ona v nás probudila obrovskou lásku k mateřskému jazyku, což byl dar k nezaplacení. Já dodnes čtu a když mám knížku a nebolej' mě oči, tak raději čtu, než se dívám na televizi. Láska k češtině se u mě proměnila už v dětství v ochotnickou vášeň, která u mě vydržela i v době, kdy už jsem nebydlela v Týništi. Já dlouho v Týništi nezůstala, brzy, už za války, jsem se vdala a pak jsem se stěhovala za svým manželem lékařem, se kterým jsme skončili až v pohraničním Žacléři.“
Máte nějaké vzpomínky na Vaši továrnu J. K. Chudý?
„Víte, poslední smutnou vzpomínku spojenou s továrnou mám na otce, když mu sebrali továrnu a on tam nesměl. Na 1. ledna přišli dělníci a udělali na otce sbírku, protože on neměl vůbec peníze, nedostal penzi a později dostali s maminkou dohromady penzi 300,-Kč. Bydleli tehdy ještě ve vile, ona byla vyjmuta ze znárodnění v roce 1948, ale pak z veřejného zájmu v ní chtěli udělat jesle, tak z ní rodiče vyhnali. Vzala jsem si potom rodiče k sobě do Žacléře. Kde jsem jim sehnala jednopokojový byt, bylo to zapadlé hornické město a byt se tu povedlo zajistit.“
A firmu vybudoval dědeček?
“Ano, ale děda zemřel brzo, když otci bylo 14 let. On šel pak na průmyslovku a udělal si titul inženýra, tenkrát to ještě nebyla vysoká škola. Tady bych chtěla vzpomenout na babičku, to je zajímavá postava naší rodiny. Babička tedy ovdověla. Továrna už stála, tedy nejdřív byla ještě stará na Záplotí, kterou prodal ještě dědeček svému příbuznému Šťáskovi. Babička po smrti dědečka postavila v novém areálu slévárnu – ženská v té době, klobouk dolů. To znamená, než otec dospěl a vystudoval, tak továrnu provozovala babička, to znamená tak do roku 1913. To bylo na tehdejší dobu nevídané. Tenkrát ženský byly u plotny a babička postavila část továrny. V té době se u nás vyrábělo vše od modelů, přes odlitky, pak to šlo do obrobny, pak se stavěly ty katry, mlátičky a žací stroje. To se ještě pamatuji v té budově, co je dnes ta administrativní budova, tam šel takovej chodník nahoru, kde byl sklad žacích strojů a my jsme se na tom vozili a to se nám hrozně jako dětem líbilo. Pak se to za války přestavělo na administrativní budovu a sklad byl jenom v části.“
Viděl jsem pár obrázků strojů firmy J. K. Chudý.
„Taky nějaké fotky máme. Ale to si představte, když jsem po roce 1960 přišla pracovat na doly v Žacléři, tak tam byl na povrchu jeden mistr a přišel za mnou a říká:“ Pojďte se mnou, já Vám něco ukážu“. A já šla a on mi ukázal funkční katr vyrobený v naší továrně. Já v té době nemohla říct, že ho vyrobila továrna mého dědečka, ale on tam fungoval.
A další: já viděla nedávno v televizi, jak ukazovali jako unikát katr, který funguje v Orlických horách. Koukám na to a katr J. K. Chudý, to bylo pro nás překvapení. Synovec si od toho majitele nechal poslat pohled. To znamená, že to byly výrobky na dvě generace.
Mě se líbilo, že se v té době všechno od počátku v jedné fabrice. To máte, když jako třeba zase Novotný, to byla větší fabrika, vyráběla nábytek. Přišel architekt udělal návrh, udělali nábytek, k tomu měli koberce, záclony, všechny potahy se řídily tím nábytkem, bylo to moc hezký.
Viděl jsem obrázek ozdobeného auta J. K. Chudý...
„Jo, to bylo moc nádherný. Představte si, to byla jiřinková slavnost a my jsme měli auto s výrobním číslem 80, osobní auto ze škodovky, pak se z toho auta udělal náklaďák. Když si člověk vzpomene, co to auto vydrželo. A vzadu bylo, když byly jiřinkové slavnosti, takové velikánské kolo ze samejch jiřin a v tom byl emblém J. K.Chudý. Byl to alegorickej vůz a na voze jela sestra jako princezna a já byla uličník, tak já byla vždycky za trpaslíka a kamarádky byly taky za trpaslíky a tak se jelo těma alegorickýma vozama, jeden byl krojovanej, ostatní různě zdobené. Pak to bylo v parku, kde byly ty pavilony, prodávali tam chlebíčky a cukroví, hrála tam muzika a tancovalo se v tom velikém pavilonu“.
Za Spolek přátel města Týniště nad Orlici
si povídal Štěpán Tomašík (listopad 2009)
