* 12. 5. 1808 (Hořice) – † 20. 8. 1876 (Kostelec nad Černými lesy)
V roce 1819 odešel do Prahy, kde se brzy stal nadšeným vlastencem. Spřízněnou duší se mu v tomto směru stal jeho spolužák z Akademického gymnázia J. K. Tyl. V roce 1829 založil ochotnické divadlo v rodných Hořicích.
Po studiu práv přijal na popud známého nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila místo u soudu v Hradci Králové. Několik pražských vlastenců do něj vkládalo naděje, že by mohl přimět V. K. Klicperu, ke zkrácení jeho her, které byly pro herce špatně hratelné. To se Pelikánovi podařilo.
V roce 1835 byl přeložen do Týniště nad Orlicí, kde působil jako městský syndikus. V témže roce zde založil obecní kroniku nazvanou Kniha pamětí města Týniště nad Orlicí založená léta páně 1835. Nejenže sám kroniku poctivě vedl, ale záznamy doplnil zpětně až do roku 1361 (první písemná zmínka o městečku). V roce 1836 spolu s místím farářem Josefem Krasoslavem Čižinským založili školní knihovnu Knižnici školy týnišťské. Ta brzy čítala tisíc svazků. Josef Jungmann osobně Knižnici věnoval osm svazků svého slovníku. (Po Pelikánově odchodu z města však začala postupně zanikat.)
O rok později založil v městečku první muzeum, které bohužel mělo stejný osud jako Knižnice. V době jeho působení v Týništi ho navštívil slovenský vlastenec Jozef Miloslav Hurban. Svou návštěvu pak popsal ve své knize Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách. V roce 1841 se zde Pelikán oženil s Aloisií Marií Novákovou. Kvůli prosazování češtiny v úředním styku se dostal do sporu s místním lesmistrem Hauskou a s častolovickým direktorem, což se nakonec stalo důvodem jeho odchodu z města.
V letech 1841 - 1847 působil ve Dvoře Králové postupně jako tajemník, zástupce magistrátního rady a magistrátní rada, posledně jmenovaný úřad zastával v letech 1847 - 1850 v Sezemicích, kde založil i místní knihovnu. Zde ho zastihl i revoluční rok 1848, byl jmenován volebním komisařem pro volby do Zemského sněmu a účastnil se i počátku Slovanského sjezdu. Kvůli redigování Polabského Slovana v letech 1848/49 byl přeložen do Holic a snížena mu úřednická hodnost.Problémy se mu ale nevyhýbaly: kvůli české větě na úředním spise na něj byla podána žaloba, za což mu opět byla snížena úřednická hodnost a byl v r. 1852 přeložen až do daleké Plzně.
Vrátit se do rodného kraje se mu podařilo v roce 1854, kdy získal místo v Rychnově nad Kněžnou. Zde, stejně jako v Týništi, začal spolupracovat s katolickým duchovním, tentokrát se jednalo o faráře Josefa Ehrenberga. Kvůli svému dřívějšímu působení ve Dvoře Králové se v roce 1858 stal účastníkem tzv. Kuhova procesu, který se stal prvním velkým útokem na pravost Rukopisu královédvorského a jako jeho falzifikátor byl označen Václav Hanka. Díky tomuto procesu došlo k popsání okolností nálezu Rukopisu. To, že za tímto útokem stojí někdo jiný než židovský redaktor časopisu Tagesbote aus Böhmen David Kuh, nevědomky odhalil samotný Pelikán. Jak se později ukázalo, proces byl zinscenovaný pražským policejním ředitelstvím ve snaze zdiskreditovat české národní hnutí. Nikdo tehdy netušil, že Hanka nakonec bude opravdu uznán jako nejpravděpodobnější autor Rukopisu. Účást Pelikána v procesu mu na dobré pověsti u německých úřadu samozřejmě nepřidala, stejně jako účast na oslavách nalezení Rukopisu v roce 1867. Ještě předtím byl v roce 1865 penzionován.
V dubnu roku 1876 obdržel Pelikán nabídku dr. Františka Ladislava Chleboráda, aby vedl jeho kancelář v Kostelci nad Černými lesy. Tu přijal. 20. srpna téhož roku Josef Vladimír Pelikán náhle umírá.
Po celý život byl literárně činný. Je autorem bezpočtu článku v různých periodikách, mezi které patřily i Květy či v té době populární Světozor. Je autorem básní, povídek, divadelních her (např. Ochrana Rychnova. Dramatický dějepravný obraz ze Sedmileté války), odborných studií a článků na různá témata, mezi nimiž se samozřejmě objevují i právnické studie. Jediným samostatným vydaným dílem je Tajemník soudní, který patří mezi práce, jimiž chtěl Pelikán přispět k obohacení české právní terminologie.
foto: rodinný archiv Daniela Pelikana (prapravnuk)
