Dnes bych vám rád napsal pár řádků o budově, ke které mám silný osobní vztah. Můj děda Bohuslav Říčař byl vedoucí kina. Děda zemřel, když mě bylo 9 let, ale do té doby jsem stačil zažít krásné dny malého kluka v prostředí týnišťského kina, před jeho přestavbou do dnešní podoby. Trávil jsem dlouhý čas s dědou v promítací místnosti, která měla společně s kanceláří vedoucího kina samostatný přístup po příkrém točitém schodišti. S babičkou jsem vozil na kárce z nádraží filmy a v kožených kabelách plakátky. Byly to hezké chvíle mého dětství, ale vraťme se k tématu.
O povolení stavby této budovy bylo požádáno Dělnickým konsumním spolkem v Týništi nad Orlicí dne 17. února 1931 jako o novostavbu spolkového domu. Stavba byla povolena 10. března 1931. Na místě dnešní rozlehlé budovy došlo ke zbourání domů čp. 202, 203 ke dni 31. března 1931 a domu čp. 196 ke dni 30. června 1931, které uvolnily místo pro tuto novostavbu. Mezi zbouranými budovami byly i chalupa Josefa Šejny a hostinec U Ludvíka III. Budova byla realizována stavitelem Františkem Koškem a to z dnešního pohledu v rekordním čase. 
Ke dni 31.10.1931 byla již zkolaudována. Budova obsahovala sklep s kotelnou, v přízemí předsíň, sál pro biografická představení, přísálí, chodbu, dva hostinské lokály, kuchyň a záchody. V patře bylo sedm obytných místností, koupelna a záchody, na půdě prádelna. Sál měl rovnou podlahu a umožňoval pořádání tanečních zábav s kapacitou 340 míst. V letech 1982 – 1988 proběhla přestavba kina, při které došlo k celkové dispoziční změně této části budovy, a především k upravení sálu do podoby se sklonitým hledištěm, které snížilo kapacitu sálu na 177 míst, ale zlepšilo viditelnost na promítací plochu. Z hlediska dnešního pohledu 23 let po této rekonstrukci, kdy postupně zanikají kina i ve větších městech, je možná škoda, že k této rekonstrukci došlo. Prostor před její realizací totiž umožňoval variabilní využití pro různé kulturní akce a jiný, obdobně velký sál, ve městě nemáme. Pro ty, kteří nepamatují stav před rekonstrukcí, si dovolím stručný popis pamětníka. Z ulice 17. listopadu, pod stříškami, které jsou tam stále, byl vstup do zádveří, ze kterého se vstupovalo rovně lítačkami do předsálí, nebo se dalo jít vpravo, kde bylo schodiště na balkon a na toalety. V předsálí byla pokladna, šatna a vstup do sálu. Pravá strana sálu obsahovala několik prosklených dveří spojujících sál s hospodou. Levá strana sálu obsahovala okna a v sále bylo jeviště a velký balkon. Z dnešního pohledu ideální prostor pro kulturní akce všeho druhu s restauračním a ubytovacím zázemím.
Doufejme, že si Dělnický dům zachová kulturní využití i do budoucna.
