Požáry v historii města

Dnes lidé už jen stěží pochopí ony stálé starosti a obavy před ohněm, které pronásledovaly obyvatele dřevěných chalup. Hlavně v městečkách s hustou a na malý prostor stěsnanou zástavbou se lidé báli požárů. Vypukl-li v takovém dřevěném domku, jenž měl střechu navíc ještě ze slámy, z došků či z šindelů, mohli být sousedé rádi, když zachránili, zvláště v noci, holé životy. Všechen ostatní majetek padl za oběť rozpoutanému živlu.

Strach před ohněm nutil obyvatele starat se o vydatný a příznivě položený vodní zdroj. Nejinak tomu bylo v Týništi, přestože Orlice, struha i rybníky poskytovaly dostatek vody k hašení požárů. Náměstí, hustě obestavěné domky, zůstávalo ale málo chráněné. I když každý z domků měl někde na dvorku či v zahradě studnu, došlo-li k ohni, byly těžko přístupné. A tak byla na rynku zřízena - snad již v době předhusitské - dobře přístupná obecní studna s dostatkem vody. Bývala chráněna dřevěným přístřeškem a v dobách před třicetiletou válkou byla zdrojem vody i pro týnišťský pivovar.

Týniště obklopovaly od nepaměti ze všech stran lesy vždy s dostatkem vyzrálého dřeva. A protože nebyl v blízkém okolí dobrý stavební kámen, byl tím určen způsob výstavby. Dříví bývalo levným stavivem. Jeho cena závisela na tom, jak se dostalo z lesa na místo spotřeby a zpracování. To nebylo za starodávna jednoduché.

Staré stavby v orlickém podhůří, tedy i u nás, byly ze dřeva. V 17.století byl i ve městech zděný dům vzácností, teprve koncem 18.století byly větší domy stavěny z cihel a opuky. Dřevěné byly i veřejné budovy.

Stěny obyčejných stavení byly sroubeny z trámů, pouze stěna při kamnech a peci bývala vyzděna. Okna byla malá. Nad nimi bylo stavení opatřeno zvenčí dvěma šáry šindelů, nad kterými se zdvíhala na průčelní straně lomenice neboli štít, který nesla trámová konstrukce. Často lomenice vystupovala dopředu. Byla umně sestavena z prken a lišt, které byly seřazeny tak, aby tvořily pěkné obrazce. Okénka v lomenici byla čtverhranná, kulatá nebo vyřezaná do ozdobnějších tvarů – obloučků, zoubků. Okrajům střechy, které vybíhaly po stranách přes lomenici, se říkalo okřídlí. Nad lomenicí byl udělán ze šindelů přístřešek ve tvaru rozpůleného kužele, kterému se říkalo kukla. Na něm byla upevněna dřevěná makovice nebo plechová korouhvička. Pod kuklou bylo vodorovně přibité prkno, záklopa. Na té bývaly malby a nápisy obsahující rok a den dostavění chalupy a jméno původce stavby, jako: „Tento grunt jest vyzdvižen nákladem K.H., souseda zdejšího, léta Páně…“ Někdy byl přidán citát z Písma svatého nebo zbožná průpovídka. Kolem nápisu, jenž byl obyčejně napsán červeně na prkénko a přibit na záklopu, býval rámeček nebo jiné malování.

Na náměstí i ve větších ulicích měly domky podsíně (podloubí). Ty vznikaly tak, že lomenice byla postavena povystouplá a spočívala na dvou či třech sloupech, jež bývaly všelijak vyřezány. Lomenice bývaly bílé nebo okrášlené malbami. Kolem oken mívaly chalupy vyřezávanou ozdobu a u některých domů byly v ulicích též pavlače. V těchto dřevěných chalupách se bydlelo dobře a teple. Bohatší sousedé mívali stavení „o dvou podlahách“, tj. patrová, často též se dřevěnou pavláčkou kolem poschodí.

Když válečné dění, neopatrnost souseda, mstivost žháře, či „boží posel“ - blesk zapálily taková stavení, bývalo zle. To pak přeskakoval červený kohout ze střechy na střechu. Zvlášť, pomáhal-li mu vítr. Tak padla ohni za oběť i sousední stavení, někdy celá ulice či čtvrť a při velikých požárech byla zničena i značná část městečka. Najdeme o tom záznamy v městské kronice i v ostatních úředních zápisech. Musíme mít velkou představivost, abychom dokázali pochopit zoufalství, neštěstí a bídu našich předků, kterým shořela střecha nad hlavou a abychom si dokázali uvědomit, za jak velkých starostí, a jenom za pomoci sousedů, vyrůstala na spáleništích domků nová stavení, budovaná zase ze dřeva, tedy z levného a lehce dostupného materiálu.

Dochované záznamy o požárech

Za husitských válek se přes Týniště, jehož obyvatelé se řídili Husovým učením, několikrát převalila vlna zápolení a městečko se stalo cílem nepřátelských nájezdů. Vedly tudy důležité cesty a navíc leželo Týniště příliš blízko Třebechovic, kde se v roce 1419 zformovalo bratrstvo husitských Orebitů (pozdějších Sirotků). Rovněž Hradec, který se hrdě nazýval „menším Táborem“, ležel nedaleko. Proti této silné husitské straně stála v našem kraji římská strana opočenská. K ní náležel jeden z nejvěrnějších stoupenců krále Zikmunda, Půta z Častolovic. Také Jan Městecký z Opočna, Hynek Červenohorský z Červené Hory na Náchodsku a jiní, věrní katolické církvi.

V roce 1420 vypálil Týniště Hynek Červenohorský, přičemž zavraždil i mnoho lidí. Roku 1423 bylo městečko znovu zapáleno a když následujícího roku přitrhl na Hradecko Jan Žižka, aby potrestal Zikmundovy spojence, způsobily jejich rozprášené oddíly Týništi těžké ztráty loupením, vražděním i ohněm. Rok nato - 1425 - se zmocnili Sirotci týnišťské tvrze, obsazené vojáky opočenské strany, vypálili ji a pobořili. A tak mohl právem napsat jezuita a historik Bohuslav Balbín (1621 - 1688), jenž byl za Oppersdorfů (tehdejší týnišťské vrchnosti) častým hostem Častolovic, že bylo spáleniště týnišťského kostela a rozmetané tvrze v roce 1431 zcela zarostlé travou. Jistě dopadla stejně i většina stavení.

Nad tím vším, co bylo v bídě a velkém strádání znovu postaveno, zaplála opět mohutná záře již 13.března 1434. Městečko bylo nejspíš vypáleno hradeckými Sirotky současně s Albrechticemi, jako pomsta majiteli panství Půtovi z rodu Drslaviců. Půta získal Týniště v roce 1390. Náležely mu i Častolovice. Týniště vlastnili postupně tři Půtové: nejstarší, starší a nejmladší. Nebyla to vrchnost ledajaká. Nejstarší byl diplomatem císaře Karla IV., nejmladší se stal jedním z nejoddanějších stoupenců jeho syna, císaře Zikmunda. Tak alespoň soudil Alois Čapek - kronikář. Tehdy byla požárem zničena i týnišťská privilegia a jiné písemné památky. V době husitské bylo Týniště vypáleno a těžce postiženo nejméně třikrát.

Další těžké chvíle plenění a požárů zažilo Týniště v roce 1470 od uherského vojska v čele s králem Matyášem Korvínem, který tudy ustupoval po střetnutí s králem Jiřím z Poděbrad. Mnoho let se pak Týniště vzpamatovávalo z těchto válečných ran.

Nebude jistě nezajímavé zmínit se na tomto místě o starodávných sdruženích řemeslníků, cechách. Cechy hrály velkou úlohu při zdolávání požárů a v artikulích (článcích) o jejich zřízení jim bývaly přesně určovány úkoly při likvidaci ohňů. První takové instrukce obsahují v Praze uchované statuty již ze 14.století.

Rok 1487 byl zajímavý tím, že obec požádala knížete Jindřicha staršího, syna krále Jiřího z Poděbrad, kterému v té době týnišťské panství náleželo, o obnovení starodávných privilegií, která shořela. Kníže Jindřich, po více než 50 letech, obnovil starodávná privilegia, včetně erbu a pečeti. V úvodu prvního obnoveného privilegia kníže Jindřich mimo jiné uvádí: „…že jsou před nás předstoupili opatrní, rychtář a starší městečka našeho, Týniště, věrní naši milí, sami od sebe i ode vší obce oznamujíce, kterak jsou za starodávna od předkův našich, pánův častolovických byli nějakými výsadami, jakožto trhem a jinými svobodami, kterýchž jiná městečka v této zemi užívají, opatřeni a obdarováni. I také pečeti podle jiných měst a městeček užívali a na to jistoty dostatečné jsou měli. Ale za táborské války skrze oheň jsou je potratili a jich, zvláště pečeti, až do této doby nepoužívali,…“

Na sklonku 15. a v průběhu 16.století byly vydávány pro panství, zámky, města a městečka hospodářské výnosy a řády, které obsahovaly nařízení, jež měla zabránit vzniku požárů a stanovila povinnosti obyvatel při hašení. Ty byly vyžadovány velmi přísně. Např. všichni povozníci měli při ohni vozit vodu. Kdo tak neučinil, přišel z moci úřední o vůz i s koňmi a sám byl vyhnán z obce.

Lidé se stále více zamýšleli nad tím, jak v dobách klidu požárům předcházet a uchránit si tak svůj, často velmi skromný, majetek. V knize, která byla i na týnišťské radnici, „Práva městská Království Českého“, vytištěné v roce 1579 a sepsané Krystyánem Pavlem z Koldína (1530 – 1589) je obsaženo zvláštní nařízení pro řemeslníky, kteří při práci používali oheň – kováře, nožíře, pekaře, zámečníky, kotláře aj. V té době se ještě stavěly komíny z fošen a proutí: „Výhně (pece) a jiná místa taková opatřovati povinni jsou, aby se netoliko lidem od ohně, skrze lítání jisker na střechy, škody nedály, ale aby smradem, ani dýmem, ani zbytečným tlučením pro-tismyslnosti nečinili. Aprotož od výhní a pecí svých komíny kamenné aneb cihelné, nad krovy v povětří dobře vyzdvižené a zdělané, aby mívali tak, aby dým, vzcházeje vzhůru, protismyslnosti přísedícím a okolním sousedům nečinil“. Jak moc bylo toto nařízení dodržováno, nevíme, ale jisté je, že komíny, jako jeden z největších původců požárů, se objevovaly často i v pozdějších nařízeních a předpisech.

Mnoho vody odteklo Orlicí, než se městečko vzpamatovalo z válečných ran doprovázených požáry. Rok 1615 přinesl však Týništi další neštěstí. Toho roku dvakrát hořelo a městečko zůstalo do základů vyhořelé. Ohni padla za oběť i radnice, která tehdy stála na protější straně náměstí. Shořel obecní pivovar se sladovnou, kostel, zvonice se zvony a fara. Snad jen oba týnišťské mlýny, k nimž ještě nedosahovala zástavba městečka, zůstaly stát na pokraji spáleniště a tvrz, kterou v roce 1560 obnovil tehdejší nový majitel panství Hanuš Haugwitz z Biskupic a Račic. Oheň, jak již řečeno, zničil radní dům (stál tehdy v místech, kde je dnes budova bývalé „Obecné školy“, nyní DDM Sluníčko), pivovar s obecní sladovnou, kostel i s farou a vzaly za své i zvony. Shořela tedy i zvonice, která stála vedle kostela. Tehdy bylo zasaženo požárem celé městečko. Tuto smutnou událost zaznamenal v městské kronice syndikus J.V.Pelikán a připojil rozhořčenou stížnost na dědičného pána (tehdy náleželo častolovické panství bratřím Janovi, Jiřímu a Vilémovi z Oppersdorfu, Dubu a Friedsteinu), který nešťastným postiženým „co poddaným svým pomocí svou milostivou nepřispěl, nýbrž v chudobě své ponecháni jsou až do roku 1659, sami sobě odevzdáni, jak který mohl ku přispění svému sobě pomoci. Nešťastná obec tedy plných 44 let v bídě pozůstala tonoucí“.

Tři roky po požáru začala třicetiletá válka (1618 – 1648) a její vřavy se několikrát převalily krajem. Městečko uchránilo před větším vypleněním a poničením požárem snad jenom to, že bylo již příliš zubožené a vylidněné. Přesto si jistě i ono odneslo svůj díl z běd dlouhé války a jejích přímých i nepřímých následků. Při posledním vpádu Švédů do našeho kraje na samém konci války v roce 1648 si přišel pro kořist k Týništi jen nějaký menší oddíl. Snad. Jisté však je, že z původních 52 týnišťských selských stavení před třicetiletou válkou zůstala méně než polovina a že většina domků ležela spálená a v sutinách. Městečko se začalo zotavovat ze škod, které mu minulých 44 let přineslo až po vyrovnání s častolovickou vrchností v roce 1659. Jan Václav Ignác Oppersdorf sjednal v tomto roce se správou zbědovaného městečka „dobrovolné narovnání“. Dal správě řadu svobod, sousedy zbavil téměř všech robot – museli se však vzdát práva vařit pivo a dělat slad. Tohoto narovnání si tehdejší sousedé velmi vážili. Později přispělo k rychlejšímu růstu městečka, ale přece jen více výhod tím získala vrchnost.

Klidnější roky obnovy a zvelebování přerušil rok 1686, kdy 14.března postihlo Týniště znovu velké neštěstí v podobě mocného požáru. V Pelikánově kronice je zaznamenáno: „…když týnišťský chrám Páně ode dřeva nákladně vystavěný spolu se zvonicí a zvony, špitálem, farou, síňkou na hřbitově, vedle níž z jedné strany škola a z druhé špitál, dolní ulicí veskrz dolů až nazpět po radní dům, který též vyhořel, kdež však oheň udušen jest“. Na tehdy nově (v roce 1639) postavené kostelní zvonici byly požárem zničeny i první týnišťské hodiny, zakoupené obcí. Z celkového počtu asi 54 tehdejších týnišťských stavení jich tehdy padlo ohni za oběť 24. Z toho bylo 5 nebo 6 domků jednopatrových. Tehdy panství náleželo Tomáši Černínovi z Chudenic.

O tomto požáru se zachoval úřední zápis, kterému vděčíme za řadu poznatků o tom, jak v té době městečko vypadalo. Je napsán svědomitým a vzdělaným radním písařem a kantorem Janem Dyttmanem z Mikořína, úřadujícím na radnici od roku 1660. I jemu shořel domek, který si postavil a v něm i některé obecní knihy a záznamy, které měl doma. Tento požár vzplanul ve 3 hodiny v noci a zničil i hospodářské zásoby a část dobytka. To bylo zlé a tak obec, podle zvyku doby, vystavila jednomu ze sousedů, tentokrát Martinu Hlavovi, glejt, (zvláštní potvrzení vrchnosti) umožňující mu navštívit okolní obce s prosbou o „přispění pohořelým“.

I po tomto velikém požáru se znovu zvedaly týnišťské domky, stavěné ze dřeva. Hospodářské a místní poměry nedovolovaly stavět jinak a nákladněji.. Dobře to viděl a zapsal kronikář Pelikán ve zprávě z pozdější doby, z roku 1715, kdy se stavěla „nová škola“ pod kostelem. Píše: „Týnišťané jako ubohá ptáčata od počátku světa svých hnízdeček stavěli proti dravým živlům neskrývajících, taktéž ode dřeva stavení svá, by po nešťastném pádu opět o holi a mošně pozůstali“. A tak byla po požáru v roce 1686 postavena i nová zvonice opět ze dřeva.

Od roku 1695 patřilo panství Sternbergům. Koupil je hrabě Vratislav ze Sternbergu, nejvyšší purkrabí a místodržitel království a učinil z něho a dalších svých statků svěřenské panství.

Čas naplněný prací, bolestí a strádáním, zrozením i umíráním, drobnými radostmi a potěšením, stálým odříkáním i krátkou hojností vládl v těchto dobách nad městečkem až do 6.února 1733. Toho dne postihl městečko poslední velký požár. Za oběť mu padla z tehdejších asi sta týnišťských domků jen část, ale bylo to 15 gruntů, 10 stodol, většinou společných, a na 12 dalších staveních byly nadělány škody. Tehdy bylo postiženo i místo na dnešním Malém či Tyršově náměstí, řečeném též „ryneček“, na samém okraji městečka. Stodoly tam byly postaveny stranou, tak, aby nezvyšovaly nebezpečí ohně na náměstí a v ulicích. Říkalo se tam vždycky „Mezi stodoly“.

Nebezpečí ohně a jeho šíření trvalo ovšem dál. Kronika i jiné prameny zaznamenaly řadu dalších požárů, kdy se jen náhodou musel oheň spokojit s menší kořistí. Snad víc zmatku než škod způsobil oheň, který v Týništi vypukl 21.ledna 1761. V třebechovické kronice je v této souvislosti zaznamenána příhoda o tom, jak třebechovický soused, Josef Prokeš, ubíraje se Týništěm domů, nalezl v příkopu u cesty objemnou knihu, povalující se tam ztracena zřejmě při požáru. Sebral ji a odevzdal na třebechovickém magistrátu. Tam vzbudila velké překvapení, protože to byla důležitá gruntovní (pozemková) kniha městečka Týniště. Třebechovičtí proto ihned vypravili do Týniště posla. Místní starosta spěšně odebral do Třebechovic, kde ji „s uctivým poděkováním za přichránění mentronirované gruntovní knihy“, vyzvedl. Až za 30 let po tomto požáru, v roce 1791, úřady striktně zakázaly stavět nové komíny ze dřeva. Ty mohly být pouze zděné. To odstranilo hlavní příčinu vzniku požárů a tak od té doby již k rozsáhlým požárům obytných domů nedocházelo.

Podivným požárem skončil v Týništi rok 1833. V noci ze 30. na 31. prosince vyšel oheň ze zámečnické dílny Jana Vrabce. Sousedům pomohla v usilovné snaze zabránit šíření požáru strašná bouřka, kdy dvě hodiny bil hrom jako za letního času. Do jedné z chalup uhodilo, ale liják, který bouřku provázel, oheň uhasil.

Ještě neobvyklejší byl požár v roce 1834, který je k pousmání. Hořel totiž rybník ! V kronice se píše: „Za suchého a velmi parného léta vzňal se zdělaným ohníčkem pastevců na sucho položený rybník Šáchovec, protože byla rákosím půda bahnitá prorostlá a vedrem proschlá, tím i volšky podhořely a podzemní i pozemský oheň ten dál a dál se vzmáhal, ač stříkačkou týnišťskou jej hasiti nic neprospělo, až rýžky prokopavše a vodou napouštějíce, dalšímu rozšiřování ohně zabránili“.

V kronice je zaznamenán ještě jeden požár, z roku 1844, kdy bylo štěstím, že oheň vypukl právě ve chvíli, když se toho dne, 15.září, ve slavný den jména Rodičky Boží, vracel Václav Sejkora z Mostecké ulice čp.8, kde požár vypukl, právě z velkých služeb Božích domů. „Ochranou Boží a vynasnažením se hned sběhlého lidu byl však oheň hned v počátku uhašen, aniž ven na střechu se dostal. Příčinou toho byla manželka, jež za kamna len nakladla, by jí uschl a ona na druhý den jej otříti (zpracovati) mohla“.

Dalším požárem z dávnější historie města, o kterém se zmiňujeme, byl oheň, který vznikl „z neopatrnosti topení“ 6.srpna 1846 v Častolovické ulici čp.211 u souseda Františka Hubálka. Okamžitým zákrokem sousedů byl však oheň v zárodku uhašen. Horší to však bylo s požárem dne 15.listopadu 1861, kdy shořela řada 7 stodol a chalupa souseda Chaloupky čp.221 v místech, kde se říkalo „Mezi stodoly“. Stodoly, jak jsme se již zmiňovali, se stavěly pohromadě mimo obytná stavení a mnohé byly společné.Jistě vznikla některým obyvatelům Týniště velká škoda, ale obytná stavení zůstala stát. Byl to důsledek jejich prozíravosti na jedné straně a stálých obav z požárů na straně druhé.

Poslední námi zmiňovaný požár vystrašil týnišťské obyvatele 30.srpna 1863. Rozhořel se v borohrádeckých a holických lesích a jeho rudou zář bylo u nás dobře vidět. A protože měl právě zpěvácký spolek pěvecké shromáždění, vydali se mnozí pomoci hasit.

Jak a čím se tehdy hasilo? Začátky boje člověka s rozpoutanými přírodními živly, tedy i ohněm, nám dnes připadají téměř neskutečné. Bezmocně a sám tehdy stával a mnohdy jen smutně přihlížel, jak mu dravé plameny stravují střechu nad hlavou.

V dobách válek se oheň stával válečnou zbraní. Při obléhání měst vznikaly požáry od vystřelených ohnivých šípů a hořících smolných věnců. Pak závisel osud tvrze či města na tom, zda se podařilo vzniklé požáry uhasit. Obhájci k tomu používali slaměné či kožené měchy na vodu, sekery a háky na strhávání hořících trámů. Účinek těchto nepostačujících prostředků znásobovala jen osobní statečnost a obětavost.

V pokojných dobách středověku vznikaly požáry nahromaděním hořlavých materiálů na malém prostoru, nedokonalostí ohnišť i osvětlení, nedostatkem vody. Domy byly stavěny většinou ze dřeva a komíny bývaly buď z prken nebo upletené z vrbového proutí v podobě podlouhlého koše a vymazány hlínou. Vypukl-li oheň, stáli proti němu lidé často nezkušení a téměř s holýma rukama. I pomoc sousedská bývala při požárech slabá a nedostatečná. Lidé nosili jen vědra vody a jí „ulévali plamen“. Sešlo-li se více sousedů, utvořili řetěz od vodního zdroje k ohni, jeden druhému podával vědra a poslední je vyléval do ohně. Bylo to velmi namáhavé a při větších požárech málo účinné, beznadějné.

Velké zlepšení nastalo použitím pístového čerpadla. Bylo připevněno na kádi umístěné na voze. Do kádě se nosila voda a odtud čerpadlem a pevně nasazenou hubicí stříkala do ohně. I když takové zařízení bylo těžko ovladatelné a vyžadovalo značnou námahu od lidí přinášejících a vylévajících vodu do kádě, přece jen se překlenula vzdálenost několika metrů a hasič nebyl vystaven přímému žáru ohně.

Zdokonalení přinesly později pojízdné stříkačky s více čerpadly, kde se nasávání vody a její doprava již prováděly hadicemi. Ty se u nás objevily začátkem 19.století. Zprvu byly šité, plátěné či kožené, později konopné tkané a tím i poddajnější. Stříkačky již měly dobrou účinnost (asi 30 m) a říkali jim „vodotlaky“. Úspěch ovšem záležel na zdatnosti pumpujícího osazenstva stříkačky. Povětšině museli četníci nutit diváky, zevlující při požáru, aby vystřídali unavené hasiče.

Tak tomu bylo ve většině měst a obcí a přetrvalo to i po I.světové válce. I když v 1.polovině 19.století byly zkonstruovány stříkačky s parním strojem a stojatým kotlem na čtyřkolovém podvozku, byly velmi drahé a dlouho jim trvalo, než se po zatopení pod kotlem vytvořil dostatečný tlak, aby stříkačka mohla spolehlivě pracovat.

V Čapkově muzeu byl zachován požární řád z roku 1862. Stanovil především povinnosti sousedů při vypuknutí ohně. Listina byla opatřena krásným razítkem „Sboru dobrovolných hasičů v Týništi“ s letopočtem 1813 na razítku a týnišťskou pečetí s datem 1848 a podepsána tehdejším měšťanostou Janem Fáborským. Tehdy mělo Týniště pístovou stříkačku na kádi, do níž se nosila voda. Nasvědčují tomu některé body „Pořádku k hašení ohně pro obec Týniště“. Ten zní následovně:

„Každý, kdo se dozví, že zajisté oheň vznikl a se přesvědčí, že jej sám udusiti nemůže, jest povinen bez prodlení obyvatele ku pomoci svolávati. Kostelníka povinnost jest, jestli v místě oheň vyšel, tlučením (šturmováním) na velký zvon – pakli ale na bližších, zdejší kolatuře (farnosti) patřících obcích oheň vznikl, na malý zvon obyvatele ku pomoci svolávati.

Ustanovení, které osoby k vznikajícímu ohni dostavovati se mají, s připojením jejich povinovaného zaměstnání:

  1. Rozličný cech se všemi mistry a tovaryši přinášejí ohňohasicí nářadí na patřičné místo.

  2. Obchodníci dohlížejí na obhájené věci.

  3. Tesaři, zedníci a krupařo-mlynářský cech se dostaví se sekyrami a budou řebříky přistavovat, na střechy lézti a v pádu potřeby střechy strhovati a vše odstraňovati, čímž by oheň rozmáhati se mohl, k tomu se připojejí řezníci, koželuzi, jircháři a mydláři k hákům.

  4. Dohlížitel nad stříkačkami a všichni nádeníci budou obstarávat nošení vody do těch samých a do vodních sudů.

  5. Obuvníci, krejčí, tkalci, mezuláníci (tkalci, vyrábějící „mezulán“, látku z vlny a lnu) a všechny jiné osoby, kterým jiná práce přidělena není, se dostavějí k nošení neb podávání vody ke stříkačkám, pokud se jim jiná práce nevykáže.

Dle článku 14. musí každé stavení následujícím nářadím opatřeno být:

1 řebřík na střechu
1 svítilna se svíčkou
2 konve na vodu

Tento pořádek ať se v pokladnici u řemeslnického spolku uschová a výboru těch cechů každoročně jednou při shromáždění přečte.

Od představenstva obce Týniště dne 4.prosince 1862“.

Jiný zachovaný „Řád, kterým se stanoví opatření ve příčině ohně pro obec Týniště n.Orl.“ byl schválen „ve srozumění velitelstva dobrovolných hasičů“ ve schůzi obecního zastupitelstva již dříve - 28.7.1908.

Podepsán starostou Augustinem Vrabcem nabyl platnosti dnem vyhlášení.

Ale již daleko dříve vydávali panovníci a představitelé měst základní směrnice, jak požárům zabraňovat, jak je hlásit a hasit. Určovaly povinnosti každého občana i druh nářadí, které muselo být v každém stavení k hašení ohně. Velká péče byla věnována hlášení požáru a určení jeho místa. I tu byla opomenutí přísně trestána. Ve městech byly na strážních věžích každou noc stavěny hlídky. Na vesnicích prováděli tuto službu ponocní.

hasici.jpgZa panování Marie Terezie (1740 - 1780) byl na královském hradě pražském vydán 22.září 1755 patent „řádu hašení ohně se týkající“. Hezky vytištěná listina velikosti 20x32 cm nám na 8 stránkách přibližuje život našich předků, jimž byl oheň metlou z nejobávanějších. Tento Tereziánský patent ukazuje hlavní příčiny zhoubných požárů, nedostatečnost prostředků k jejich zdolávání i to, jak leckde selhávala sousedská pomoc při ohních tak žádoucí a nutná. Při jeho čtení však poznáme i leccos z každodenního běhu života lidí té doby, z jejich starostí a tíživých obav. Řád má 21 punktů (bodů), z nichž vyjímáme:

  1. Poněvadž největší nedbanlivost posaváde v tom pozůstávala, že sousedé okolní se málo starali o pomoc postiženému místu, nařizuje se, aby všechny obce na hodinu cesty od požáru vzdálené se hašení zúčastnily s hasicími nástroji, které si k ohni donesou.

  2. Obec je povinna ihned to neštěstí šturmováním vyjeviti a oznámit to zvony a sousedním obcím poslem pěším či jízdním. Purkmistr, rychtář a konšelé pod těžkou pokutou jsou zodpovědni za to, že od každého obyvatele (tj. z každého stavení) nejméně jedna k dílu dostatečná osoba bude poslána.

  3. Hašení řídí buď vrchnostenský úředník nebo purkmistr, rychtář či rada a nesmí odejít od ohně dřív, než bude uhašen.

  4. Dbá, aby k ohni vyslaní nezaháleli a jen samým všetečným lelkováním času nemařili nebo pomáhali teprve, když by neštěstí jejich příbuzných neb známých se týkalo a aby nábytky a hotovosti od ohně zachráněné, nebyly zlodějstvem odcizeny.

  5. Kdo by oheň včas nehlásil, bude dle povahy věci potrestán na čtyřnedělní panské dílo v poutech a železích nebo na budoucí výstrahu i tělesnou pokutou nebo bude odsouzen do kárného domu a zbaven i náhrady od pohořelosti přicházející.

  6. Městské právo provede v zimě jednou měsíčně a v létě jednou za 8 týdnů prohlídku všech ohnišť a čas od času i komínů a jejich vymetení.

  7. Zakazuje se svatební a jinší svývolná střelba, rachetlí, prskavců, granátů házení a ručního prachu zapalování, též tak zvaného svatojanského ohně pálení. Za překročení toho je pohrozeno vězením, odnětím zbraní, oznámením vrchnosti a udáním krajskému úřadu, který vinnému slušnou pokutu vynésti nepomine.

  8. Oheň chytlavé věci jako seno, dříví, sláma, koudel, len, konopí, tříslo a koželužská kůra mají být od komína vzdáleny 1 a půl lokte.

  9. Rozpouštění loje se musí dít s největší opatrností a je zakázáno v noci pod pokutou 10 říšských tolarů.

  10. Každý sedlák si musí před domem vysadit stromy.

  11. Při nových stavbách selských stavení musí být střechy od sebe odděleny.

pozar.jpgVrchnosti v městečkách a vesnicích se měly nejméně dvakrát ročně přesvědčit o plnění těchto předpisů. Vrchní úředník byl za to odpovědný pod trestem pokuty.

Obyčejní lidé, sousedé, se při požáru ve strachu a bezradnosti také často obraceli k vyšší moci. Svatý Florián, patron chránící před ohněm, byl k vidění často ve výklencích domovních štítů a kapliček buď jako obrázek nebo soška. A ani prosba k němu za odvrácení požáru nechyběla nikdy v žádné tištěné či psané modlitební knížce, či v nábožném zpěvníku našich předků.

Hodně jsme se rozepsali o minulosti, neboť díky našim historikům a kronikářům bylo zaznamenáno mnoho zajímavého kolem požárů u nás i v okolí. Ještě v 1.polovině minulého století byly požáry v našem městě časté, i když se změnil jejich charakter. Přibyly požáry průmyslových objektů.

V roce 1906 shořela truhlárna v Novotného továrně na nábytek.

Roku 1913 byla zcela zničena „korábovna“ (výrobna třísla v Seifertově továrně).

Pak v roce 1921 vypukl požár obuvnické dílny v Novákově továrně u nádraží a hořela Šrámkova pila proti nádraží a téhož roku zachvátil velký požár i Švadlenovu pilu.

V roce 1924 byla požárem zničena Šrámkova pila, která už nebyla nikdy obnovena.

O dva roky později vyhořela klihárna a strojovna v Novotného továrně na nábytek. 12.2.1927 při nevelikém požáru ohřívárny pro dělníky na Matějkově pile bylo poprvé použito vody z hydrantů městského vodovodu, nedávno zřízeného.

11.5.1929 při požáru skladu dřeva firmy „Kosina“ u nádraží byla poprvé použita nová motorová stříkačka.

27.9.1933 shořel stoh slámy mezi Týništěm a Lípou od ohníčku, kde si pětiletý chlapec pekl brambory.

8.6.1937 hořela dřevěná podlaha a pražce železničního mostu choceňské trati.

7.ledna 1964 vyhořelo, nedlouho před požárem dobudované, loutkové divadlo ve farské stodole. Byla to velká ztráta a již nikdy nebylo obnoveno.

23.ledna 1968 hořelo v divadle dnešního Kulturního centra. Chytla podlaha jeviště od kotelny a včasný zákrok zabránil větší škodě.

Abych nekončili tuto kapitolu pesimisticky, vězte, že někdy se ani požár neobejde bez rozmarné příhody, jež se pak stává historkou dlouho vyprávěnou a všelijak přikrášlenou. Mnoho se jich vyprávělo o častých požárech v Novákově fabrice na výrobu bot u nádraží. Tam jednou horliví hasiči „zachránili“ před ohněm drahocenný nábytek tím, že ho vyházeli z patra oknem na dvůr.

 

Text z knihy Týniště nad Orlicí-město v lesích (Libor Koldinský 2002)

Voda je životPovídání s dcerou posledního vlastníka firmy J. K. Chudý
Spolek přátel města Týniště nad Orlicíwww.muzeum-tyniste.cz