Povídání s dcerou posledního vlastníka firmy J. K. Chudý

S paní Zourkovou jsem se sešel v její vilce, ze které na mě dýchla atmosféra první republiky, usadil jsem se v křesle v pokoji zařízeném nábytkem firmy Novotný Týniště, z polic se na mě dívaly plastiky Karla Čapka a T.G. Masaryka a průhledem do vedlejšího pokoje jsem viděl velikánskou knihovnu. Poslouchal jsem povídání té moudré ženy a pokusil se pro Vás alespoň část zaznamenat:

,,Víte, já bych především ráda vzpomenula na naši paní učitelku Milošovou, která nás dokázala ovlivnit takovým způsobem, že nám to zůstalo na celý život. Ona v nás probudila obrovskou lásku k mateřskému jazyku, což byl dar k nezaplacení. Já dodnes čtu a když mám knížku a nebolej mě oči, tak raději čtu, než se dívám na televizi. Láska k češtině se u mě proměnila už v dětství v ochotnickou vášeň, která u mě vydržela i v době, kdy už jsem nebydlela v Týništi. Já dlouho v Týništi nezůstala, brzy, už za války, jsem se vdala a pak jsem se stěhovala za svým manželem lékařem, se kterým jsme skončili až v pohraničním Žacléři.

Máte nějaké vzpomínky na Vaši továrnu J.K.Chudý.
Víte poslední smutnou vzpomínku spojenou s továrnou mám na otce, když mu sebrali továrnu a on tam nesměl. Na 1. ledna přišli dělníci a udělali na otce sbírku, protože on neměl vůbec peníze, nedostal penzi a později dostali s maminkou dohromady penzi 300,-Kč. Bydleli tehdy ještě ve vile, ona byla vyjmuta ze znárodnění v roce 1948, ale pak z veřejného zájmu v ní chtěli udělat jesle, tak z ní rodiče vyhnali. Vzala jsem si potom rodiče k sobě do Žacléře. Kde jsem jim sehnala jednopokojový byt, bylo to zapadlé hornické město a byt se tu povedlo zajistit.

A firmu vybudoval dědeček?
Ano, ale děda zemřel brzo, když otci bylo 14 let. On šel pak na průmyslovku a udělal si titul inženýra, tenkrát to ještě nebyla vysoká škola. Tady bych chtěla vzpomenout na babičku, to je zajímavá postava naší rodiny. Babička tedy ovdověla. Továrna už stála, tedy nejdřív byla ještě stará Na Záplotí, kterou prodal ještě dědeček svému příbuznému Šťáskovi. Babička po smrti dědečka postavila v novém areálu slévárnu – ženská v té době, klobouk dolů. To znamená, než otec dospěl a vystudoval tak továrnu provozovala babička, to znamená tak do roku 1913. To bylo na tehdejší dobu nevídané. Tenkrát ženský byly u plotny a babička postavila část továrny. V té době se u nás vyrábělo vše od modelů, přes odlitky, pak to šlo do obrobny, pak se stavěly ty katry, mlátičky a žací stroje. To se ještě pamatuji v té budově, co je dnes ta administrativní budova, tam šel takovej chodník nahoru, kde byl sklad žacích strojů a my jsme se na tom vozili a to se nám hrozně jako dětem líbilo. Pak se to za války přestavělo na administrativní budovu a sklad byl jenom v části.

Viděl jsem pár obrázků strojů firmy J.K.Chudý.
Taky nějaké fotky máme. Ale to si představte, když jsem v 60-tých letech přišla pracovat na doly Žacléři, tak tam byl na povrchu jeden mistr a přišel za mnou a říká:“ Pojďte se mnou, já Vám něco ukážu“. A já šla a on mi ukázal funkční katr vyrobený v naší továrně. Já v té době nemohla říct, že ho vyrobila továrna mého dědečka, ale on tam fungoval.

A další, já viděla nedávno v televizi ukazovali jako unikát katr, který funguje v Orlických horách, koukám na to a katr J.K. Chudý, to bylo pro nás překvapení. Synovec si od toho majitele nechal poslat pohled. To znamená, že to byly výrobky na dvě generace.

Mě se líbilo, že se v té době všechno od počátku v jedné fabrice. To máte, když kako třeba zase Novotný, to byla větší fabrika, vyráběla nábytek. Přišel architekt udělal návrh, udělali nábytek, k tomu měli koberce, záclony, všechny potahy se řídily tím nábytkem, bylo to moc hezký.

Viděl jsem obrázek ozdobeného auta J.K.Chudý.
Jo, to bylo moc nádherný. Představte si, to byla jiřinková slavnost a my jsme měli auto s výrobním číslem 80, osobní auto ze škodovky, pak se z toho auta udělal náklaďák. Když si člověk vzpomene, co to auto vydrželo. A vzadu bylo, když byly jiřinkové slavnosti, takové velikánské kolo ze samejch jiřin a v tom byl emblém J.K.Chudý. Byl to alegorickéj vůz a na voze jela sestra jako princezna a já byla uličník, tak já byla vždycky za trpaslíka a kamarádky byly taky za trpaslíky a tak se jelo těma alegorickýma vozama, jeden byl krojovanej, ostatní různě zdobené. Pak to bylo v parku, kdy byly ty pavilony, prodávali tam chlebíčky a cukroví, hrála tam muzika a tancovalo se v tom velikém pavilonu“.

Za Spolek přátel města Týniště nad Orlici
si povídal Štěpán Tomašík

Požáry v historii městaSedmdesát let od založení Čapkova újezdního muzea
Spolek přátel města Týniště nad Orlicíwww.muzeum-tyniste.cz