(tento článek je převzatý)
28. července letošního roku 2004 uplynulo téměř v zapomnění 90 let ode dne, kdy po sarajevském atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d´Este podepsal rakouský císař František Josef manifest „Mým národům“, kterým vypověděl válku proti Srbsku. Byl to první válečný konflikt dvacátého století po téměř padesátiletém relativním klidu od poslední rakousko-pruské války v r. 1866. Po vyhlášení manifestu nikdo z oslovených národů nepředpokládal, že v krátké době zdánlivě lokální vojenský konflikt přeroste v rozsáhlý válečný požár, který zachvátí nejen Evropu, ale i podstatnou část světa a způsobí nedozírné následky a ztráty na životech milionů lidí, na hmotném majetku a přivodí strádání neválčícím občanům.
Každá válka, ať vedena nejmodernější vojenskou technikou, nebo chladnými zbraněmi muže proti muži je krutá. V současnosti inscenují historicky významné bitvy speciálně vycvičené skupiny šermířů a bojovníků. Tyto lokálně a časově ohraničené souboje se nejen těší velké pozornosti široké veřejnosti, ale sbližují „bojovníky“ kdysi znepřátelených stran na mezinárodní úrovni. Co však nelze fyzicky demonstrovat je lidské utrpení a důsledky všech válek, které je možné vyčíst jen z historických dokumentů a literatury faktů.
Archívní materiály bývalého Čapkova muzea nám dávají možnost nahlédnout do historie největších válečných událostí, které se nás bezprostředně dotýkaly a ovlivňovaly život obyvatelstva ve východních Čechách a tudíž i regionu Týniště nad Orlicí.
Dávno zmizelo z podvědomí našich i nejstarších občanů, že se kdy bojovalo na soutoku Orlic. A přece zde došlo k bitvě, kterou vylíčil ve své veršované kronice tak řečený Dalimil. Odehrála se v r. 1279 a není pochyb o tom, že dějištěm bitvy byly sousední Albrechtice nad Orlicí. Bitva byla důsledkem rozbrojů, které po pádu Přemysla Otakara II. vypukly v Čechách obsazených Otou Braniborským mezi českou šlechtou a německým obyvatelstvem královských měst. Jedinou památkou, která by mohla připomínat tuto bitvu je dnes již místně neurčitelné označení jednoho z albrechtických polí „Pod bojištěm“ uváděným ve starých zápisech. Domněnkou je, že to mohlo být někde poblíž „Drah“ vzhledem k tomu, že zbytek krajiny byl hustě zalesněn a orámován tokem řeky Orlice.
Když požár husitských válek zachvátil celou zemi a po Táborsku se i Hradecko stalo střediskem tohoto dění, zle se vedlo ze dřeva vystavěnému Týništi, přes které se převalilo několik vln bojujících stran. Ve východních Čechách stála proti silným vojskům bratrstva Orebitů (vzniklých v blízkých Třebechovicích, pozdějších Sirotků) strana katolických pánů. K této „straně opočenské“ náleželi přední velmož kraje a pán Týniště Půta z Častolovic, věrný přítel císaře Zikmunda, dále pan Jan Městecký sídlem na Opočně, Hynek Červenohorský z Červené Hory na Náchodsku a řada méně významných šlechticů. Malá početnost těchto Zikmundových spojenců byla vyvážena tím, že se opírala o knížata slezská.
Týniště se stalo několikrát cílem nepřátelských nájezdů hlavně proto, že se jeho sousedé přidržovali učení Husova. V roce 1420 vypálil Týniště Hynek Červenohorský. Stejný osud potkal také Třebechovice, Dobrušku, Rychnov a Solnici. V r. 1423 bylo znovu Týniště postiženo při nájezdu Půty a Městeckého na hradecké předměstí. V roce 1424 utrpělo městečko těžké ztráty zápasem Zikmundových přívrženců s vojsky Žižkovými. V r. 1425 kališničtí Sirotci vedeni Janem Bzdinkou, Prokopem Holým a Hynkem z Kunštátu rozbořili týnišťskou panskou tvrz. Podle svědectví osvíceného jezuity Bohuslava Balbína bylo v r. 1431 spáleniště týnišťského kostela a rozmetané tvrze úplně zarostlé travou. V r. 1434 po tragických událostech Týniště vyhořelo znovu při jedné z dalších vln převalujících se bojů. Sotva se městečko stačilo vzpamatovat z předcházejících bojů, bylo v r. 1470 znovu vypleněno ustupujícími vojsky uherského krále Matyáše za jeho výpravy proti králi Jiřímu z Poděbrad.
Tuto válku odnášelo městečko tím tíživěji, že těsně před ní v r. 1615, jako na úvod následující nešťastné doby, bylo postiženo velkým požárem. Následky požáru vzniklé války nemohly být odstraněny a teprve od r. 1659 mohlo městečko počítat s příznivějším vývojem života svých obyvatel.
Týniště jako součást častolovického panství katolických Oprštorfů bylo uchráněno pobělohorských konfiskací a změn vrchnosti. Přesto trpělo válečnými událostmi jako všechny kraje, přes které se válka převalila. Týnišťská tvrz, obnovená po husitských válkách Hanušem Haugvicem z Biskupic, pánem z městečka v letech 1559 - 75, byla v r. 1623 znovu poničena vojsky Valdštejnskými. To, co bylo v městečku po požáru v r. 1615 obnoveno, znovu vypálili vojáci valonští, španělští, švábští, dokonce i vlastní vojáci císařští.
Žoldácké vojsko složené z dobrodruhů, bezzemků a chudiny nejrůznějších národností vstupovalo za plat do služeb kterékoliv z válčících stran a bojovalo tak, jak dostalo zaplaceno. Zpustlé dlouhou válkou bylo metlou kraje, jímž procházelo, ať sloužilo císaři nebo nepříteli. Vždy žilo z obsazeného kraje. Také důstojníci se snažili různými podvody získat něco ke svému vlastnímu prospěchu. Pod jejich vedením přepadávaly menší ozbrojené tlupy vojáků v noci vesnice a často s použitím hrubého násilí je vylupovaly. Svědčí o tom zachované zápisy v bibli sedláka Kovaříčka ze sousední Lípy, zaznamenané K.V.Lingerem v lipské kronice:
„ 1634…. toho času skrz Burkuše z Kroat velké soužení na obec přišlo. Oni byli císařský, ale rabovali, pálili i dobytek brali se svědomím svých oficírů. Byli horší, než nepřítel, Sasi, co tu zlou památku po sobě zanechali, když naše panství zalehli.“
Jistě i v Týništi byly stejné poměry, tak jako i v Třebechovicích, kde po bělohorské bitvě až do velikonoc r. 1624 tábořilo a drancovalo domácí i cizí vojsko celkem osmatřicetkrát.
Ze začátku trpělo Týniště hlavně „mustrunky“ (verbováním na vojnu), berněmi a „durchcuky“ (průtahy vojsk). Vpádem Sasů v r. 1634 byl zasažen celý kraj, z něhož odtáhli v r. 1635. V roce 1639 vpadli do kraje Švédové, část armády vedl český pobělohorský emigrant, moravský hrabě Zdeněk Hodic. Do Týniště přišli Švédové počátkem června 1639. Zmiňují se o nich nejstarší obecní úřady z r. 1642. Při druhém vpádu do východních Čech se Švédové do Týniště nedostali, zato při třetím vpádu do našeho kraje táhly městečkem dva menší oddíly a způsobily tu škody na obilí, svezeném do panské stodoly. Za posledního vpádu v r. 1648 v červenci táhla švédská vojska přes Broumov a Nové Město do Holic a dále, přičemž poplenila východní Čechy. Zda prošla Týništěm, není ze zápisů známo. Po uzavření míru 24.10.1648 Švédové z našeho kraje odtáhli. Bilance třicetileté války dopadla pro Týniště velmi zle. Z původních 32 selských gruntů jich bylo ještě v r. 1651 celkem 28 pustých. Většina domů byla v sutinách, spálena a opuštěna. Nebyli zde lidé, kteří by pracovali na polích, nebyl dobytek, nářadí na obdělávání polí zničil oheň. Pole ležela ladem, zbývající lidé žili v bídě a utrpení, souženi nemocemi.
Proběhly ve čtyřech obdobích a to v letech 1663-64, 1671-99, 1716-19 a 1736-39. Spadaly do období vlády Leopolda I. (1657-1705), Josefa I. (1705-1711) a Karla VI. (1711-1740).
V r.1664 byl v Týništi ubytován oddíl Brandeburáků, který byl částí pruského vojska, vyslaného na pomoc proti Turkům. Nešlo tu o pouhý průchod vojáků, ale pravděpodobně o delší zimní ležení. Svědčí o tom řada položek obecních účtů. Vedle vlastních nákladů muselo městečko přispět do důchodu vrchnosti na „outraty na panství vzešlé“. Z toho je zřejmé, že Braniboři byli rozloženi po celém okolí. Týniště s nimi vycházelo přátelsky. Svědčí o tom záznam, že jeden jejich seržant dostal od obce dar za slušné chování vojáků.
V letech 1684-85 leželo v Týništi delší čas vojsko císařské. Tehdy dala obec pro vojáky zhotovit postele a koupila na ně „hůně“. I tentokrát vycházela obec s posádkou dobře. 1.května jim (mušketýrům) zaplatila 15 krejcarů za postavení „máje“. Dokonce dcera souseda Václava Pleskače se provdala za jednoho „soldáta - mušketýra“.
Jinak mělo městečko za těchto válek těžké postavení. Jak uvádějí obecní účty vzešla řada vydání na vojsko a vojáky domácí i spojenecké, včetně podpor vojákům i zajatcům. V r. 1710 se v Týništi usadil jeden rejtar, snad aby strážil městečko a jeho okolí. Městečko platilo jeho pobyt.
V r. 1721 mělo Týniště i malou posádku. Tehdy byl „nakvartýrován“ do světnice „rathousů“ cornet (jezdecký praporčík a jeho děvečce dáno „kostgeltu“ - stravného 6 rýnských zlatých 39 krejcarů). Cornetovi byla zakoupena postel a truhla, dále bylo zakoupeno 1300 cihlových dlaždic. Část byla použita na vydláždění světnice. Kromě toho byla zřízena „maštal“ pro cornetova koně a pro jeho pohodlí byl na pavlači zřízen „hejzlík“ (jak se tehdy říkalo záchodu).
Ze záznamů není jasné, z jakého důvodu dostalo Týniště posádku. Snad to souviselo s novými patenty z let 1717 - 1721 a 1726 proti skrytým nekatolíkům a s pátráním po zakázaných knihách a jejich rozšiřování.
Stejné potíže a vydání měla obec i v dalších válkách s uherskými povstalci v letech 1665-70 a s Francií 1671-75, také ve válkách o dědictví španělské v letech 1700-1720 a o dědictví polské 1733-35.
Ani za vlády obou osvícených panovníků nebyla naše země ušetřena válečných útrap, které byly působeny převážně průchodem a pobytem znepřátelených vojsk, kontribucí, odvody plodin a potravin a v neposlední řadě drancováním. Za první války slezské v r.1740-42 prošli městečkem Prušáci, když obsazovali Hradec a Opočno. Obecní účty se nezachovaly, ale v záznamech je uvedeno, že byly zřizovány jakési oddíly zemské obrany (Bűrgerliche Landmilitz), do kterých se museli hlásit myslivci, hajní a měšťanští dobrovolníci, kteří uměli zacházet se zbraní. Byli sepsáni ti, kteří sloužili u jízdy, sepsány byly také zbraně a munice a jiný vojenský materiál, který byl odvezen do Hradce. Za druhé války slezské (1744 - 45) protáhlo dvakrát krajem vojsko pruské i císařské. Kronikář zaznamenal velká vydání obce, když u Týniště, Albrechtic a Borohrádku ležela pruská vojska.
Za války sedmileté v letech 1756 - 1763, byli Prusové v Čechách jen v letech 1757 - 58. To však stačilo k tomu, aby při svém ústupu do Slezska protáhli sousedními obcemi a všude drancovali. Když vojska Fridrichova obsadilo Opočno, strhla se 16.7.1758 u Přepych potyčka Prušáků s císařským generálem Laudonem. K podobným potyčkám došlo i u Borohrádku a Holic. Kronikář J.V.Pelikán se ve svých záznamech o obsazení Týniště nezmiňuje, uvádí však velká vydání spojená s vyživováním vojska v letech 1758-1760, kdy koňské příspřeže vozily obilí a potraviny za císařskou armádou do Hradce, Litomyšle, Broumova i do Kladska. Zprávy o potyčkách a blížícím se vojsku vyháněly obyvatele městeček a vesnic do lesů, přičemž každý vzal s sebou vše, co mohl. Doma zůstali jen ti nejstatečnější.
Přímým důsledkem pruských válek bylo zřízení vojenské posádky v Týništi. V r.1767 se do Týniště nastěhovala garnisona a její důstojníci způsobili místní rebelii, když se násilně nastěhovali do školy a vyhodili učitele i žáky. Podobně tomu bylo i v r.1769, kdy se v obci usadil oddíl regimentu Colloredova, kdy pro důstojníky byly zřizovány „kvartýry“ se strážní budkou jako viditelným znamením, že v místě je posádka. V těch letech bylo v Týništi pokřtěno několik dětí, neboť tu žili vojáci i s manželkami.
V letech 1787-91 odehrála se tak zvaná „válka bramborová“, jejíž obranná linie proti Prusům, kteří vnikli do Čech u Náchoda, se táhla od Hradce k Jaroměři a Jičínu. Při této válce nedošlo k žádné významnější bitvě. Týniště to odneslo kontribucemi, průchody vojsk a příspřežemi, tentokrát jen pro vojska císařská.
Válka turecká, do níž se Josef II.zapletl jako spojenec ruské císařovny Kateřiny II., se odehrávala v jižních Uhrách na bojištích od nás značně vzdálených. Tato válka však Týništi přinášela stejné povinnosti, jako války předešlé. Byla to válka velmi nepopulární a přinesla císařským vojskům velké vojenské i hospodářské ztráty. Čtvrtmilionová armáda bojovala neúspěšně na Sávě a Drávě, přičemž neobyčejně trpěla nemocemi. Zemi, vyčerpanou nesmírnými dodávkami, postihla po skončení války velká drahota a nouze. Válka turecká trvala 4 roky od r. 1787 do r. 1791 a byla tragickým vyvrcholením císařských válek, vedených v 18.století.
I když se celá Evropa stala střídavě bojištěm, zůstaly Čechy shodou okolností ušetřeny vpádu napoleonských vojsk. Výjimečně došlo v r. 1813 k obsazení části severních Čech jedním oddílem vojáků, který skončil porážkou u Přestanova a Chlumce ve dnech 29. a 30.8.1813. Jinak o pohybu napoleonské armády není v okolních kronikách žádných zápisů. V záznamech je doloženo přezimování ruského vojska v Lípě a okolí v zimě r. 1798-99 a průjezd ruských kozáků Týništěm na začátku července r.1799. Kroniky v Kostelci a ve Žďáru uvádějí, jak zle bylo v Borohrádku, když tam po pět měsíců byly „kvartýrem“ dvě eskadrony husarů.
V naší městské kronice jsou záznamy jen o kontribuci a silném „rekrutování“. V té době mělo městečko při desetileté vojenské službě stále 50 rodáků na vojně. Před syndikem J.V.Pelikánem byl listovním na týnišťské radnici v letech 1802-1835 vysloužilý „lajtnant“ od kyrysníků.
Určitý rozruch nastal v r. 1805, když Napoleon obsadil Vídeň a narychlo byly uvedeny do pohotovosti posádky v Jaroměři a Hradci. V té době přicházely hrůzné zprávy o násilnostech francouzských vojáků v obsazeném území a také o ohromné bitvě u moravského Slavkova 2.12.1805, která byla do té doby jednou z nejkrvavějších v historii. Po míru uzavřeném v Prešpurku v prosinci 1805 proudily Evropou transporty zdevastovaných armád a raněných vojáků Napoleonových, ruských i našich, císařských. V týnišťské kronice však o tom nejsou žádné záznamy. Pelikán píše pouze o předčasné oslavě konce války v r. 1795, kdy oslavný průvod občanů sahal od kostela až ke křížku (u dnešního hřbitova). Zmiňuje se také o množství po zemi válejících se „bankocetlí“ (papírových peněz), které byly bezcenné a lidé je zahazovali.
Hlavní události této války se tentokrát odehrály příliš blízko našeho městečka. Proto také výrazně ovlivňovaly život našich občanů. Při nástupu vojsk k rozhodující bitvě u Hradce Králové prošla a projela Týništěm celá střední armáda při přesunu z Moravy k Josefovu. První část vedená arcivévodou Arnoštem přitáhla 25.6.1866, po ní následovala další. Podle záznamů ve žďárské kronice na svátek sv. Petra a Pavla se na lukách u Týniště utábořilo asi 30 tisíc Rakušanů, kteří druhý den odtáhli. Úroda tak byla zničená, zásoby byly vyjedeny.
V den bitvy 3.7.1866 se do Týniště nastěhovalo asi 100 četníků, kteří měli za úkol zadržovat a stíhat dezertéry. K tomu však již nedošlo, protože ještě za trvání bitvy přišli do Týniště první zubožení uprchlíci. Večer projelo městem na 600 dragounů rakouské jízdy. Pak se již průchod vojsk nezastavil. Teprve v srpnu se v Týništi usídlily 2 setniny Prušáků a zůstaly zde 22 dnů. Školy proti kostelu č.p. 275 používaly jako lazaretu pro své vojáky.
Obec měla velké potíže se zásobováním Prušáků. V mnoha případech se rekvizice neobešla bez incidentů s občany. Vojáci hrozili zbraní, když hned nedostali, co požadovali. Velmi těžko se sháněly potraviny a obrok pro koně, když před tím rakouské vojsko téměř vše spotřebovalo. Zajímavé jsou dávky, které si Prušáci předepsali pro jednoho muže a den: 1 libra (0,56 kg) masa, 2 libry chleba, 2 libry brambor, 1/2 libry hrachu, 1 lot (17,5 g) kávy, 3 loty kuřlavého tabáku, nebo 1,5 lotu šňupavého tabáku, 1 holba (0,68 l) piva. Vejce, máslo a ostatní potraviny si dovedli vojáci opatřit sami. Kromě vojáků bylo také nutné postarat se o koně. Podle rekivizičního rozkazu bylo stanoveno obci vydat na jeden den pro tři koně 9 měřic ovsa nebo ječmene (1 měřice je asi 6,5 litru). Lze si tedy představit, kolik z těchto životních potřeb zbývalo pro místní občany a jejich zvířata.
Závěrem si připomeňme jen některé hlavní údaje o této tragické bitvě, které se zúčastnil i týnišťský rodák František Šejna, děda výrazné týnišťské osobnosti, kostelníka Josefa Šejny. Na rakouské straně se zúčastnilo celkem 208 tis.mužů, na pruské straně 225 tis. mužů. Při bodákovém útoku kolem 15.hodiny odpolední bylo během půl hodiny vyřazeno téměř 10 tisíc Rakušanů. Ztráty rakouské armády byly obrovské. Téměř 5700 mrtvých, 7500 pohřešovaných, stejný počet raněných, více jak 22.000 zajatých, z nich více jak 9000 zraněných. Kromě toho ztratili Rakušané 6000 koní a téměř 2000 děl. Pruská strana měla nesrovnatelně menší ztráty. 2000 mrtvých, 3000 pohřešovaných a 7000 raněných. Prusové mimo to ztratili 940 koní. Spojenecký saský armádní sbor přišel o 1500 mužů, z toho bylo zabito 135 vojáků. Ještě několik týdnů po bitvě umírali další vojáci. Krajina kolem bitevního pole byla naprosto zničena.
Vezmeme-li v úvahu, že od válek husitských v patnáctém století se žádná z válek nevyhnula Týništi a většinou ho zanechala s těžkými následky, nelze se divit tomu, že Týniště bylo vždy chudé městečko. Sotva se vzpamatovalo z jedné války, následovaly další, které trvale nepříznivě ovlivňovaly historický vývoj našeho města.
V obou dalších válkách 20.století tomu nebylo jinak. V I.světové válce 1914-1918 narukovalo 429 občanů, tj. téměř 14% týnišťské populace. Z toho 61 občanů položilo své životy, 18 občanů zůstalo trvale invalidních, 4 občané zběhli do řad nepřítele, 30 občanů se stalo legionáři a 4 vstoupili do italské domobrany. II. Světová válka stále zůstává v paměti dosud žijících občanů města. O válečných událostech se podrobně psalo v Týnišťském zpravodaji v červenci 1994.
Z archívních materiálů bývalého Čapkova muzea zpracoval
Karel Procházka, (říjen 2004)
