Tento příspěvek byl sepsán v roce 2021 u příležitosti 660. výročí první písemné zmínky o našem městě v historických pramenech. Roku 1361 byl do církevních knih učiněn zápis, který kostelu sv. Mikuláše potvrzoval stálé finanční a materiální zajištění. Těmi štědrými dárci byli tehdejší majitelé Týniště páni z Dobrušky.
Rod erbu stříbrných kosmých břeven na červeném štítě se v Podorlicku objevuje někdy na přelomu 13. a 14. století, kdy od krále získal ke kolonizaci území středního a horního toku Dědiny – Zlatého potoka. Osidlovací postup zahájili opevněním a rozšířením trhové vsi jménem Leštná, kterou následně povýšili na město Dobrušku. Při pronikání do pohraničního hvozdu dále založili hrad v Dobřanech a snad i v Cháborech, avšak přímé historické údaje o tom chybí. Po roce 1350 se hlavním sídlem pánů z Dobrušky stalo Opočno s nově budovaným reprezentativním gotickým hradem.
Onoho roku 1361 byly rozsáhlé výsady přiznány nejen týnišťskému kostelu, ale zároveň také dobrušskému a opočenskému. Nejspíš se jednalo o akt dědického vypořádání s předáváním majetku, protože ve všech případech jsou donátory otec Mutina a syn Sezema a hlava rodu ještě téhož roku umírá. Další pokračovatelé rodu, kteří užívali rovněž predikátu z Opočna, drželi Týniště pouze do roku 1390, kdy je prodali Půtovi z Častolovic.
Výřez veduty od Friedricha Bernarda Wernera z roku 1740 zachycující tehdejší Týniště. Vpopředí vpravo je mlýn na Orlici, o němž je řeč v Mutinově obdarování
Páni z Častolovic
Další dějiny našeho města jsou po pánech z Dobrušky spojeny s rodem Půtů z Častolovic, a to přibližně v letech 1390 – 1440. Jejich rodokmen nás zavede dál proti proudu času až do západních Čech, kde od 12. století působil úspěšný rod Drslaviců. Potomci plzeňského kastelána Drslava zde vedli kolonizační činnost a budovali soustavu hradů, z nichž pak svěřené území kontrolovali. Jeho vnuk Oldřich založil kolem roku 1212 nad ohbím řeky Radbuzy hrad Litice a o čtyřicet let později postavil své sídlo na kopci u Žinkov pravnuk Půta. Pojmenoval ho podle tehdejší zvyklosti po sobě - Půtův hrad neboli Potštejn.
Stejnojmenné hrady v povodí Divoké Orlice vybudovala následující generace Drslaviců, jež sem ze západních Čech přišla na královu výzvu řídit osidlování. Procek, stavitel východočeského Potštejna, měl syny Mikuláše, známého zemského škůdce, a Půtu, zakladatele rodu pánů z Častolovic.
Vlevo zachovalý východočeský Potštejn a v pravo pouhé základy věže Potštejna u západočeských Žinkov
Všichni tři nám známí častolovičtí Půtové (otec, syn, vnuk) žili za vlády Lucemburků, v jejichž službách zastávali vysoké pozice. O Půtovi I. se píše poprvé roku 1342 v souvislosti s povýšením Častolovic na městečko a nedlouho nato o něm čteme jako o potštejnském purkrabím. Postupně pak vykonával úřad hejtmana v zemích, které Karel IV. začlenil do svazku Koruny království českého - Braniborska, Lužice, Kladska a slezských knížectví. Kolem roku 1390 koupil od Štěpána z Opočna jeho panství včetně Týniště. Zemřel v roce 1397.
S Půtou II. je spojen zajímavý zápis datovaný do roku 1400 zaznamenaný v Palackého Archivu českém: „Puota z Častolovic prodává plat v Petrovičkách ve vsi na svém rybáři i s tú řekú řečenú Orlice.“ Týnišťský historik Alois Čapek z toho vyvozuje, že Půta II. nebyl dobrým hospodářem a že svůj majetek po částech rozprodával. Dokonce i Opočno prodal zpět jeho dřívějším majitelům. Zemřel mladý roku 1403.
Nejpodrobněji je popsán život Půty III. V mládí jej můžeme směle nazvat loupeživým rytířem neboť je o něm známo, že ještě s dalšími drobnými šlechtici podnikal v Podorlicku kořistnické výpravy a nájezdy na majetky sousedů. Byl to tehdy zřejmě běžný způsob vyřizování účtů a řešení různých rozepří. Ačkoliv roku 1415 podepsal Stížní list proti upálení Mistra Jana Husa, přiklonil se krátce potom na stranu katolíků a stal se spolu s Janem Městeckým z Opočna hlavním protivníkem husitů. Dosud tradované zkazky, kterak orebité vypálili Týniště, spadají právě do těchto drsných let husitských válek. Půta III. si dokázal svými schopnostmi v oblasti vojenství a diplomacie zavázat krále Zikmunda Lucemburského natolik, že mu bylo svěřeno Kladsko a slezské knížectví Minsterberk, kde také trávil po zbytek života většinu času. Smrt ho zastihla náhle na cestách s královským dvorem mimo Čechy roku 1435. Je pohřben v Bratislavě v chrámu sv. Martina.
Vlevo ilustrace podle tesaného originálu erbu ve znakové síni hradu Laufu u Norimberka. Nad štítem nápis Dm de Czastolowiz - pán z Častolovic. Počet modrých kosmých břeven na stříbrném štítě kolísal mezi dvěma a třemi
Hynek Krušina z Lichtenburka
Po smrti Půty III. se jeho manželka Anna z Koldic s třemi dcerami rázem ocitla ve svízelné situaci. Samotná šlechtična bez mužských potomků, patřičných zkušeností a přirozené autority nemohla převzít tak rozsáhlý majetek, aniž by si neuvědomovala, že jí tím prakticky hrozí bankrot. Častolovické dědictví totiž zahrnovalo také nemalé dluhy, které vznikly financováním protihusitských vojenských tažení, opevňováním měst a hradů a mimoto Půtovým nákladným životem ve vysoké politice. Přesto byla pro několik majetných šlechticů koupě zadluženého panství lákavým obchodem. Po pěti letech sporů, ovlivňování a posuzování protistran nakonec uspěl Hynek Krušina z Lichtenburka, jenž vešel do dějin jako orebský hejtman.
Smyšlený portrét Hynka Krušiny z Lichtenburka z knihy Zrcadlo slavného Markrabství moravského z roku 1593 od Bartoloměje Paprockého z Hlohol (Wikipedie). Mapka sídel a území, kterých Hynek Krušina nabyl odkoupením častolovického dědictví
Hynek Krušina (již čtvrtý svého rodu) byl jedním ze zakladatelů východočeského husitského svazu ustaveného roku 1420 na třebechovickém návrší zvaném od té doby Oreb. Hned první akcí směřovanou k nápravě církve bylo vypálení nedalekého kláštera Svaté Pole, po němž nezůstalo nic než jméno vsi Klášter nad Dědinou. Krušinovy radikální začátky však brzy vystřídala umírněnost, váhání nad smyslem husitské revoluce a nakonec přechod na katolickou stranu. Příkladem může být střet s Žižkou v první bojůvce mezi husity navzájem 3. 8. 1423 u Hradce Králové. V dalších letech je Krušina vnímán už jako přívrženec krále Zikmunda Lucemburského, což v roce 1434 definitivně potvrdil v bitvě u Lipan svou účastí na straně vítězů.
Jedině tímto Krušinovým přerodem si lze vysvětlit skutečnost, že se mohl ucházet o častolovické dědictví a že ovdovělá Anna z Koldic roku 1440 dokonce přijala jeho nabídku k sňatku. Hynek Krušina z Lichtenburka vládl takto získanému dominiu až do své smrti roku 1454.
Zříceniny rodového sídla hradu Lichtenburka (Světlý hrad) jsou oblíbeným turistickým místem chrudimského okresu. Dnes je ale znám pod počeštělým jménem Lichnice, které se užívá již od 16. století
Páni z Kunštátu a Poděbrad
V druhé polovině 15. století Týniště ještě krátce náleží Hynku Krušinovi z Lichtenburka. Zároveň na domácí politické scéně už několik let upevňuje svou pozici mladý, energický šlechtic, jenž zastává funkci zemského správce a cílevědomě shromažďuje a rozšiřuje svůj majetek. Včas vycítí nelehkou finanční situaci bývalého husitského hejtmana a tři roky před Krušinovou smrtí si zajišťuje předkupní právo na celé jeho dominium. A tak se roku 1454 novým pánem Týniště stává budoucí český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad.
První přídomek krále Jiřího odkazuje na rodové sídlo jeho předků, kterým je hrad a město Kunštát ležící třicet kilometrů severně od Brna. Rod pánů z Kunštátu se rozrostl do několika větví, vlastnil statky takřka po celé Moravě a díky Bočkovi, pradědovi Jiřího z Poděbrad, pronikl po roce 1350 i do středních a východních Čech. Zde do výčtu majetku úspěšných Kunštátů během následujících sta let postupně přibývala panství, města a hrady: Poděbrady, Kolín, Jičín, Jaroměř, Kunětická Hora, Litice, Častolovice, Rychmberk a Náchod.
Jiří z Poděbrad usedl na český trůn roku 1458 a téměř okamžitě začal připravovat podmínky pro vytvoření nové knížecí dynastie. Synům Viktorinovi, Jindřichovi a Hynkovi zajistil dědičné tituly kladských hrabat a slezských knížat minsterberských a jako zodpovědný vladař rovněž včas myslel na dělení rodového majetku pro případ, že bude povolán na věčnost. Nejstarší Poděbradův syn Boček, ačkoliv byl mentálně zaostalý a do rodinných záležitostí příliš nezasahoval, dostal po otcově smrti roku 1471 hrady Litice a Jelení, tvrze Častolovice a Černíkovice a městečko Týniště. Kvůli svému hendikepu však na správu majetku nestačil, a proto už po pěti letech převzal jeho panství bratr Jindřich.
Pro Týniště je Jindřich I., kníže Minsterberský důležitou osobou. Roku 1487 udělil městu „Obdarování na erb i na všecka práva a starodávné svobody“. Listina obnovuje a potvrzuje práva, výsady a používání pečetí, které byly zničeny za husitských válek, a kromě toho popisuje polepšení městkého znaku. Přidání rodového kunštátského znaku k týnišťské borovici je v celé poděbradské historii ojedinělým jevem a ukazuje na velice dobré vztahy mezi knížetem a představiteli města. Vše o této listině zde.
V závěru 15. století musel kníže Jindřich napnout všechny síly na udržení své pozice v Kladsku a Slezsku a východočeské državy postupně rozprodával. Do historie Týniště tak vstupuje další významný domácí rod - páni z Pernštejna.
Na červeném štítu borovice přirozených barev s kořeny. Na kmeni visí znak pánů z Kunštátu: černo-stříbrně dělený štít, nahoře dvě stříbrná břevna
Páni z Pernštejna
Roku 1495 vstupuje do dějin Týniště mocný muž, jehož jméno rezonuje v historii mnohých českých a moravských měst - Vilém II. z Pernštejna. Na sklonku 15. století kupuje od Jindřicha staršího z Kunštátu a Poděbrad, knížete Minsterberského a hraběte Kladského jeho východočeská panství, čímž ještě více rozšiřuje své pozemkové majetky a nadále upevňuje bohatství. Kupní smlouva z onoho roku je pro nás zajímavým dokumentem, neboť obsahuje podrobný soupis zboží, měst a vesnic včetně Týniště, Lípy, Petrovic, Petroviček, Rašovic, Vyššího a Nižšího Žďáru a zaniklých Mnichovic.
Vilém z Pernštejna (*asi 1438 - †1521) je historiky vnímám jako jeden z posledních středověkých rytířů. Od jinošských let se pohyboval v královských službách, hájil zájmy Jiříka z Poděbrad, Matyáše Korvína i Vladislava Jagellonského. Účastnil se vítězných válečných tažení, ale okusil také drsné prostředí věznic, když upadl do zajetí. Vilém žil zároveň v době velkých změn, kdy šlechtici opouštěli své těžko přístupné hrady a začali si stavět pohodlnější sídla ve městech a zdrojem jejich příjmů přestávalo být plenění, uloupená kořist, výkupné, žold a výsluhy od panovníka. Vilém z Pernštejna je považován za prvního, kdo domácí šlechtě ukázal nový, řečeno dnešními slovy, podnikatelský směr.
Výnosným hospodářským zázrakem pana Viléma se stalo rybníkářství s centrem v Pardubicích. Chytrým skoupením pozemků do celistvého území nemusel řešit spory se sousedy při stavbách vodních náhonů a nádrží, a proto si mohl dovolit vybudovat taková velkolepá díla jako třeba rybník Čeperku o rozloze 1200 ha anebo 34kilometrový Opatovický kanál. Rovněž týnišťská Alba je spojována s Pernštejny. Sice se její vznik datuje do doby kolem r. 1400, určitě byla stavěna po částech, avšak byl to Vilém z Pernštejna, kdo dal náhonu konečnou podobu. První písemné doklady o naší Struze pocházejí teprve z počátku 16. století.
Po Vilémovi se o rodový majetek příkladně staral jeho druhorozený syn Vojtěch. Přikupoval a zveleboval města, Náchod a Nové Město nad Metují jsou toho důkazem, a po smrti krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče byl dokonce jedním z kandidátů na český trůn. Vojtěchův bratr Jan z Pernštejna a jeho synové již tak dobří hospodáři nebyli. Roku 1556 museli Týniště a celé liticko-potštejnské panství prodat svému věřiteli Arnoštu Bavorskému, někdejšímu arcibiskupovi v Salcburku. Již po třech letech ale přichází nový pán, jenž Týniště i s okolními vesnicemi kupuje jako samostatné panství a zanechává u nás znatelnou stopu. Je jím stavitel týnišťské tvrze Hanuš Haugvic z Biskupic.
Pernštejnové jsou spojeni s osídlováním kraje na horním toku Svratky. V průběhu 13. stol. zde vybudovali hrady Aueršperk, Zubštejn, Pyšolec a Pernštejn (z něm. Bärenstein – Medvědí kámen). Sem byla později zasazena pověst, která vysvětlovala počátky rodu a původ zubří hlavy v pernštejnském erbu: Kdysi žil v nepřístupných lesích uhlíř Vojtěch. Do jeho chaloupky mu zubr chodil užírat chleba. Muž si na zvíře počíhal, překvapil je, nozdrami mu provlékl houžev a zkrocené dovedl do Brna před panovníka. Tam jednou ranou zubrovi setnul hlavu. Houžev prý představuje chytrost a odvahu, která přemohla hrubou sílu symbolizovanou zubrem. Podle jiné verze se dávný hrdina jmenoval Vaněk a zubra na životě naopak ušetřil. Scéna, jak prapředek rodu vede zubra, je častým výjevem na pernštejnských stavbách, např. v Pardubicích na portále kostela sv. Bartoloměje. Dle nejnovějšího názoru je však zvíře nutné chápat jako pratura a ne zubra.
Hanuš Haugvic z Biskupic
Ve druhé polovině 16. století se v historii našeho města objevuje Hanuš Haugvic z Biskupic, moravský šlechtic panského stavu. Roku 1559 kupuje Týniště spolu s okolními vesnicemi jako samostatný díl kdysi rozsáhlých východočeských majetků rodu Pernštejnů. Haugvicovo působení u nás bylo krátké, trvalo pouhých šestnáct let, zato po něm zůstalo několik stop patrných až do dnešních dnů.
Stopa č. 1 Krátce po ustanovení nového týnišťského panství nechal Hanuš Haugvic vybudovat na jižním okraji města hospodářský dvůr a při něm tvrz. Stavba tvrze byla čistě praktická, bez výrazného opevnění, jednalo se v podstatě o honosnější sídlo pro správce statku a úředníka. Její význam začal upadat ještě před rokem 1600, kdy Týniště už patřilo Oppersdorfům a ti přenesli těžiště panství do Častolovic. Týnišťská tvrz postupně zanikala jednak přestavbou v panský dům a posléze úplným rozebráním na stavební kámen. Areál hospodářského dvora stojí dodnes v Lipské ulici u stadionu. Jeho nejstarší část, na níž se nacházely pozůstatky omítky s renesančními sgrafity, byla však před několika lety stržena.
Výřez veduty od Friedricha Bernarda Wernera z roku 1740 zachycující tehdejší Týniště. Vysoká budova zcela vpravo odpovídá poloze bývalé tvrze
Zbytky sgrafitové psaníčkové výzdoby v roce 2011
Stopa č. 2 Hanuš Haugvic z Biskupic pokračoval po vzoru Pernštejnů v rybníkářské činnosti a v úpravách vodního náhonu. Kvůli dosažení vhodného spádu k novému tzv. Hornímu mlýnu dokonce přeložil tok Struhy. Současně založil rybník Mlýnský, na jehož místě stojí základní škola se sportovištěm, a dále lesní rybníky známé jako Velká, Prostřední a Malá Houkvice. Spolu s okolními mokřady a památným 600 let starým dubem tvoří rybníčky přírodní památku U Houkvice a navěky připomínají Hanušovo rodové jméno.
Houkvické rybníky v polesí Obora. Dle jednoho názoru se z původního velkého rybníku Houkvice vlivem zanášení a pokelsu hladiny vytvořily tři menší
Stopa č. 3 Mezi další Haugvicovy aktivity připočtěmě ještě zakládání vsí. Z detailního výpisu majetku pořízeného roku 1577, kdy pan Hanuš definitivně prodal týnišťské panství královské komoře, se dočítáme: „Hanuš Haugvic z Biskupic postupuje králi Rudolfovi tvrze Tynisstie, vsi Rassowicz, vsi Biedowicz, vsi Haukwjczowa.“ Zdánlivě neznámá ves Haugvicov je připomínána naposledy roku 1832 současně se jménem, které nakonec převládlo a je v českém prostředí přeci jen přirozenější - je to Nová Ves u Voděrad.
Oppersdorfové
Hanuš Haugvic z Biskupic byl nucen své panství roku 1575 prodat. Do finančních potíží se Haugvic dostal kvůli sporům se svým častolovickým sousedem Albrechtem Bryknarem z Brukštejna. Německý šlechtic, jenž Častolovice vlastnil pouhých pět let, jednoduše zarazil přítok vody do Alby a nechal tak Hanušovy rybníky na suchu. Hospodářské ztráty a soudní výdaje nakonec Hanuše Haugvice z Biskupic přiměly týnišťské panství opustit.
Dnes je těžké říci, zda to byl od královského prokurátora Bryknara předem promyšlený tah, faktem ale zůstává, že Týniště i s Častolovicemi naráz odkoupila za nemalý peníz Česká královská komora. Naše městečka tedy po dobu dvou let vlastnili císařové Maxmilián II. a po něm jeho syn Rudolf II.
Roku 1577 koupili týnišťské i častolovické panství bratři Jan, Jiří a Vilém Oppersdorfové. Původem slezský vladycký rod se těšil velké přízni Habsburků. Jan z Oppersdorfu pomohl Ferdinandovi I. potlačitl stavovské povstáni v roce 1547 a také bojoval proti Turkům. Za to získal panství Frýdštejn a Dub v severních Čechách, poté následovalo povýšení do panského stavu a polepšení erbu (hlavu gryfa doplnila obrněná paže držící meč).
Oppersdorfové si za své nové východočeské sídlo zvolili Častolovice, kde již v té době stál nevelký zámek postavený kolem roku 1560 Jindřichem z Regeru. Oproti týnišťské tvrzi se nepochybně jednalo o reprezentativnější stavbu a pravděpodobně proto muselo naše město ustoupit už napořád do pozadí. Až do moderní doby zůstalo Týniště součástí častolovického panství, jak si Jan z Oppersdorfu ve své závěti přál.
Oppersdorfové u nás působili přes sto let až do roku 1684. Týnišťský historik Alois Čapek považuje za nejschopnější z rodu především Bedřicha († 1615), stavitele nového častolovického zámku, a jeho syna Ottu († 1646), hejtmana hradeckého kraje, kterého popisuje jako skromného člověka a horlivého katolíka. Své syny nabádal ke studiím a k získávání zkušeností v cizích zemích. Za Otty z Oppersdorfu pobýval v Častolovicích mladý Bohuslav Balbín, osobnost českého baroka, jezuita, literát, historik a pedagog.
Czernin z Chudenic
Do výčtu šlechtických rodů, jichž Týniště bylo kdysi majetkem, patří po Oppersdorfech také Černínové z Chudenic. Roku 1684 převzal zadlužené častolovické panství císařský komoří a říšský dvorní rada Tomáš Zacheus hrabě Černín. Některé zdroje uvádějí, že zámek Častolovice, dvě městečka, dvacet čtyři vsí a deset dvorů koupila pro Tomáše Černína v dražbě za 195 000 zlatých hraběnka Anna Kateřina z Martinic. Vzhledem k tomu, že manželkou mladého Černína se rok nato stala dcera paní Kateřiny, můžeme tuto transakci chápat jako věno nevěsty.
Tomáš Zacheus hrabě Czernin z Chudenic
Do období Černínova působení u nás spadá velký požár ze dne 14. března 1686. Díky svědectví tehdejšího písaře a radního Jana Dyttmana víme, že shořela téměř polovina ze čtyřiapadesáti stavení v Týništi včetně kostela, fary, špitálu, školy a radnice. Tomáš Černín se však ve východních Čechách asi příliš nezdržoval. Veškerý čas a finance musel vložit do budování dědického sídla ve Lnářích na Strakonicku, kde dokončil stavbu nového zámku a zároveň tam založil klášter bosých augustiniánů. Zřejmě proto prodal častolovické panství už roku 1694 Adolfu Vratislavovi ze Šternberka.
Černínové jsou starým domácím rodem pocházejícím z Chudenic na Klatovsku. Tam již ve 12. století nechali postavit kostel sv. Jana Křtile a tvrz. Podle prvních záznamů jména rodu se sami píší Czerninové. Jejich erbem je červeno-modře polcený štít, v modré polovině tři stríbrná břevna. Za diplomatické a vojenské zásluhy byl roku 1623 erb polepšen o habsburské atributy - střední štítek a litery F, M, R, jež odkazují na císaře Ferdinanda II., Matyáše a Rudolfa II. Naopak Diviš Czernin z Chudenic, hejtman Pražského hradu, byl roku 1621 popraven na Staroměstském náměstí. V době protihabsburského povstání a defenestrace roku 1618 se provinil tím, že do hradu vpustil stavovské vůdce. K Prohlášení české a moravské šlechty a vyjádření odporu proti nacizmu z roku 1939 se připojilo pět Czerninů.
Vpravo aliance Kinský - Czernin (Nový zámek v Kostelci nad Orlicí)
Šternberkové
Šternberkové patří k nejstarším českým šlechtickým rodům. Jejich rodokmen prokazatelně sahá až do první poloviny 12. století. Příslušníci rodu se nesmazatelně zapsali do naší historie ve všech směrech: v politice, vojenství, kultuře, vědě a technice. Obdivuhodný je například počin hraběte Jáchyma Šternberka (1755 – 1808), jenž se 31. 10. 1790 zúčastnil prvního letu balonem v Čechách. U zrodu Národního muzea pak stáli přírodovědci František Josef a Kašpar Maria hrabata ze Šternberka. Dopodrobna se historií rodu zabývá Pavel Juřík ve své monografii z roku 2013 Šternberkové – panský rod v Čechách a na Moravě.
Popisovat více než dvousetleté spojení takto významného rodu s naším městem však překračuje možnosti tohoto příspěvku, zaměřme se proto pouze na stopy a památky, které nám Šternberky dosud připomínají.
Obora
Známou lesní asfaltku, která spojuje Týniště s Třebechovicemi, není třeba zvlášť připomínat. Jedná se o důležitou spojnici našich měst mimo hlavní silnici využívanou především cyklisty. Někdo o ní dodnes hovoří jako o špacíru, jiný zase říká, že pojede oborou. Obě místní jména připomínají dobu, kdy rozsáhlé lesy od Bědovic podél Bolehoště, Týniště, Křivic a Rašovic až po Lípu využívala šlechta především k lovecké kratochvíli. Oboru o výměře 2100 ha založil v tomto prostoru kolem roku 1770 František Filip hrabě Šternberk.
Salonním vozem na poslední leč - hrabě Leopold Albert Šternberk objednával pro panstvo zvláštní vlaky. Ty zastavovaly na provizorní zastávce v lesním úseku tratě Týniště - Třebechovice u strážního domku č. 28
Jägerhaus
Ohrazení tak velkého polesí si vyžádalo zřízení nových mysliven, hájoven a také vrátnic u bran v místech, kde plot obory přetnul důležité cesty. Pro lovce nechal již zmíněný hrabě František Filip postavit na horním konci Týniště za mlýnem dokonce dřevěný letohrádek. Říkalo se mu Philippsruhe – Filipův odpočinek. Syn zakladatele, František Kristián, dal lovecký zámeček roku 1795 přestavět na myslivnu. Stala se sídlem lesní správy a nadlouho se pro ni vžilo pojmenování Jägerhaus (něm. myslivna). Byla to přízemní budova s mansardovou střechou a přiléhalo k ní ještě protáhlé boční křídlo s dalšími obytnými místnostmi. Ve třicátých let 20. století byla myslivna zvýšena o patro a boční křídlo bylo ubouráno. Šternberkové vlastnili Jägerhaus až do roku 1948, kdy byl spolu s jejich ostatním majetkem znárodněn. Poté jej převzaly státní lesy a po roce 1956, kdy byla lesní správa přeložena do Opočna, zde byly zřízeny byty pro její zaměstnance. V roce 1976 pak objekt koupilo město a upravilo na Dům služeb (kadeřnictví atp.). V 90. letech minulého století dům restituovala paní Diana Phipps Sternberg, avšak dlouho si jej neponechala a v roce 2005 svůj majetek opět prodala. Dnes je bývalý Jägerhaus v soukromých rukách a jsou zde provozovány zdravotnické služby.
Jägerhaus v roce 2006
Gloriet
Další stavbou, jež poskytovala zázemí lovcům v době honů, byl Gloriet. Šlo o přízemní obdélnou hrázděnou stavbu se sedlovou střechou, krytou šindelem. Vznikla roku 1817 za hraběte Františka Josefa Šternberka. Na počátku 20. století tu Leopold Albert Šternberk dokonce několikrát hostil následníka rakouského trůnu Františeka Ferdinanda d´Este. Bohužel, Gloriet v roce 1931 vyhořel, obnoven nebyl a zcela zanikl. Jedinou upomínkou na tento lovecký pavilon je název přírodní památky U Glorietu.
Gloriet na počátku 20. století
Církevní památky
Šternberkové nám po sobě v Týništi zanechali ještě dva viditelné vzkazy, a sice erbovní znamení. Jeden alianční znak (heraldické vyjádření sňatku) je umístěn nad vchodem do kostela sv. Mikuláše, druhý zdobí kapličku ve Vokliku. Štít se zlatou šternberskou hvězdou v modrém poli hovoří jasně o tom, kdo stavbu památky financoval. V případě kostela byl štědrým mecenášem František Kristián, jemuž častolovické panství patřilo v letech 1786 – 1811. K výstavbě kapličky Pany Marie zase podnítila Leopolda Alberta tragická událost, jež zasáhla jeho rodinu roku 1902.
Kaplička ve Vokliku má svoje dvojče v Synkově (vpravo). Tam splašený koník zaleh čtyřletou princeznu Henrietu při rodinné vyjížďce. Její otec hrabě Leopold se o tom dozvěděl u nás v Týništi.
