660 let

Darování Mutina Sezema

V letošním roce si připomínáme 660. výročí první písemné zmínky o našem městě v historických pramenech. Roku 1361 byl do církevních knih učiněn zápis, který kostelu sv. Mikuláše potvrzoval stálé finanční a materiální zajištění. Těmi štědrými dárci byli tehdejší majitelé Týniště páni z Dobrušky.

Rod erbu stříbrných kosmých břeven na červeném štítě se v Podorlicku objevuje někdy na přelomu 13. a 14. století, kdy od krále získal ke kolonizaci území středního a horního toku Dědiny – Zlatého potoka. Osidlovací postup zahájili opevněním a rozšířením trhové vsi jménem Leštná, kterou následně povýšili na město Dobrušku. Při pronikání do pohraničního hvozdu dále založili hrad v Dobřanech a snad i v Cháborech, avšak přímé historické údaje o tom chybí. Po roce 1350 se hlavním sídlem pánů z Dobrušky stalo Opočno s nově budovaným reprezentativním gotickým hradem.

Onoho roku 1361 byly rozsáhlé výsady přiznány nejen týnišťskému kostelu, ale zároveň také dobrušskému a opočenskému. Nejspíš se jednalo o akt dědického vypořádání s předáváním majetku, protože ve všech případech jsou donátory otec Mutina a syn Sezema a hlava rodu ještě téhož roku umírá. Další pokračovatelé rodu, kteří užívali rovněž predikátu z Opočna, drželi Týniště pouze do roku 1390, kdy je prodali Půtovi z Častolovic.

Veduta výřez

Výřez veduty od Friedricha Bernarda Wernera z roku 1740 zachycující tehdejší Týniště. Vpopředí vpravo je mlýn na Orlici, o němž je řeč v Mutinově obdarování


Páni z Častolovic

Další dějiny našeho města jsou po pánech z Dobrušky spojeny s rodem Půtů z Častolovic, a to přibližně v letech 1390 – 1440. Jejich rodokmen nás zavede dál proti proudu času až do západních Čech, kde od 12. století působil úspěšný rod Drslaviců. Potomci plzeňského kastelána Drslava zde vedli kolonizační činnost a budovali soustavu hradů, z nichž pak svěřené území kontrolovali. Jeho vnuk Oldřich založil kolem roku 1212 nad ohbím řeky Radbuzy hrad Litice a o čtyřicet let později postavil své sídlo na kopci u Žinkov pravnuk Půta. Pojmenoval ho podle tehdejší zvyklosti po sobě - Půtův hrad neboli Potštejn.

Stejnojmenné hrady v povodí Divoké Orlice vybudovala následující generace Drslaviců, jež sem ze západních Čech přišla na královu výzvu řídit osidlování. Procek, stavitel východočeského Potštejna, měl syny Mikuláše, známého zemského škůdce, a Půtu, zakladatele rodu pánů z Častolovic.

Potštejn 2x

Vlevo zachovalý východočeský Potštejn a v pravo pouhé základy věže Potštejna u západočeských Žinkov

Všichni tři nám známí častolovičtí Půtové (otec, syn, vnuk) žili za vlády Lucemburků, v jejichž službách zastávali vysoké pozice. O Půtovi I. se píše poprvé roku 1342 v souvislosti s povýšením Častolovic na městečko a nedlouho nato o něm čteme jako o potštejnském purkrabím. Postupně pak vykonával úřad hejtmana v zemích, které Karel IV. začlenil do svazku Koruny království českého - Braniborska, Lužice, Kladska a slezských knížectví. Kolem roku 1390 koupil od Štěpána z Opočna jeho panství včetně Týniště. Zemřel v roce 1397.

S Půtou II. je spojen zajímavý zápis datovaný do roku 1400 zaznamenaný v Palackého Archivu českém: „Puota z Častolovic prodává plat v Petrovičkách ve vsi na svém rybáři i s tú řekú řečenú Orlice.“ Týnišťský historik Alois Čapek z toho vyvozuje, že Půta II. nebyl dobrým hospodářem a že svůj majetek po částech rozprodával. Dokonce i Opočno prodal zpět jeho dřívějším majitelům. Zemřel mladý roku 1403.

Nejpodrobněji je popsán život Půty III. V mládí jej můžeme směle nazvat loupeživým rytířem neboť je o něm známo, že ještě s dalšími drobnými šlechtici podnikal v Podorlicku kořistnické výpravy a nájezdy na majetky sousedů. Byl to tehdy zřejmě běžný způsob vyřizování účtů a řešení různých rozepří. Ačkoliv roku 1415 podepsal Stížní list proti upálení Mistra Jana Husa, přiklonil se krátce potom na stranu katolíků a stal se spolu s Janem Městeckým z Opočna hlavním protivníkem husitů. Dosud tradované zkazky, kterak orebité vypálili Týniště, spadají právě do těchto drsných let husitských válek. Půta III. si dokázal svými schopnostmi v oblasti vojenství a diplomacie zavázat krále Zikmunda Lucemburského natolik, že mu bylo svěřeno Kladsko a slezské knížectví Minsterberk, kde také trávil po zbytek života většinu času. Smrt ho zastihla náhle na cestách s královským dvorem mimo Čechy roku 1435. Je pohřben v Bratislavě v chrámu sv. Martina.

erby Půta z Častolovic

Vlevo ilustrace podle tesaného originálu erbu ve znakové síni hradu Laufu u Norimberka. Nad štítem nápis Dm de Czastolowiz - pán z Častolovic. Počet modrých kosmých břeven na stříbrném štítě kolísal mezi dvěma a třemi


Hynek Krušina z Lichtenburka

Po smrti Půty III. se jeho manželka Anna z Koldic s třemi dcerami rázem ocitla ve svízelné situaci. Samotná šlechtična bez mužských potomků, patřičných zkušeností a přirozené autority nemohla převzít tak rozsáhlý majetek, aniž by si neuvědomovala, že jí tím prakticky hrozí bankrot. Častolovické dědictví totiž zahrnovalo také nemalé dluhy, které vznikly financováním protihusitských vojenských tažení, opevňováním měst a hradů a mimoto Půtovým nákladným životem ve vysoké politice. Přesto byla pro několik majetných šlechticů koupě zadluženého panství lákavým obchodem. Po pěti letech sporů, ovlivňování a posuzování protistran nakonec uspěl Hynek Krušina z Lichtenburka, jenž vešel do dějin jako orebský hejtman.

Hynek Krušina + mapa

Smyšlený portrét Hynka Krušiny z Lichtenburka z knihy Zrcadlo slavného Markrabství moravského z roku 1593 od Bartoloměje Paprockého z Hlohol (Wikipedie). Mapka sídel a území, kterých Hynek Krušina nabyl odkoupením častolovického dědictví

Hynek Krušina (již čtvrtý svého rodu) byl jedním ze zakladatelů východočeského husitského svazu ustaveného roku 1420 na třebechovickém návrší zvaném od té doby Oreb. Hned první akcí směřovanou k nápravě církve bylo vypálení nedalekého kláštera Svaté Pole, po němž nezůstalo nic než jméno vsi Klášter nad Dědinou. Krušinovy radikální začátky však brzy vystřídala umírněnost, váhání nad smyslem husitské revoluce a nakonec přechod na katolickou stranu. Příkladem může být střet s Žižkou v první bojůvce mezi husity navzájem 3. 8. 1423 u Hradce Králové. V dalších letech je Krušina vnímán už jako přívrženec krále Zikmunda Lucemburského, což v roce 1434 definitivně potvrdil v bitvě u Lipan svou účastí na straně vítězů.

Jedině tímto Krušinovým přerodem si lze vysvětlit skutečnost, že se mohl ucházet o častolovické dědictví a že ovdovělá Anna z Koldic roku 1440 dokonce přijala jeho nabídku k sňatku. Hynek Krušina z Lichtenburka vládl takto získanému dominiu až do své smrti roku 1454.

Lichnice 4

Zříceniny rodového sídla hradu Lichtenburka (Světlý hrad) jsou oblíbeným turistickým místem chrudimského okresu. Dnes je ale znám pod počeštělým jménem Lichnice, které se užívá již od 16. století


Páni z Kunštátu a Poděbrad

V druhé polovině 15. století Týniště ještě krátce náleží Hynku Krušinovi z Lichtenburka. Zároveň na domácí politické scéně už několik let upevňuje svou pozici mladý, energický šlechtic, jenž zastává funkci zemského správce a cílevědomě shromažďuje a rozšiřuje svůj majetek. Včas vycítí nelehkou finanční situaci bývalého husitského hejtmana a tři roky před Krušinovou smrtí si zajišťuje předkupní právo na celé jeho dominium. A tak se roku 1454 novým pánem Týniště stává budoucí český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad.

První přídomek krále Jiřího odkazuje na rodové sídlo jeho předků, kterým je hrad a město Kunštát ležící třicet kilometrů severně od Brna. Rod pánů z Kunštátu se rozrostl do několika větví, vlastnil statky takřka po celé Moravě a díky Bočkovi, pradědovi Jiřího z Poděbrad, pronikl po roce 1350 i do středních a východních Čech. Zde do výčtu majetku úspěšných Kunštátů během následujících sta let postupně přibývala panství, města a hrady: Poděbrady, Kolín, Jičín, Jaroměř, Kunětická Hora, Litice, Častolovice, Rychmberk a Náchod.

Jiří z Poděbrad usedl na český trůn roku 1458 a téměř okamžitě začal připravovat podmínky pro vytvoření nové knížecí dynastie. Synům Viktorinovi, Jindřichovi a Hynkovi zajistil dědičné tituly kladských hrabat a slezských knížat minsterberských a jako zodpovědný vladař rovněž včas myslel na dělení rodového majetku pro případ, že bude povolán na věčnost. Nejstarší Poděbradův syn Boček, ačkoliv byl mentálně zaostalý a do rodinných záležitostí příliš nezasahoval, dostal po otcově smrti roku 1471 hrady Litice a Jelení, tvrze Častolovice a Černíkovice a městečko Týniště. Kvůli svému hendikepu však na správu majetku nestačil, a proto už po pěti letech převzal jeho panství bratr Jindřich.

Pro Týniště je Jindřich I., kníže Minsterberský důležitou osobou. Roku 1487 udělil městu „Obdarování na erb i na všecka práva a starodávné svobody“. Listina obnovuje a potvrzuje práva, výsady a používání pečetí, které byly zničeny za husitských válek, a kromě toho popisuje polepšení městkého znaku. Přidání rodového kunštátského znaku k týnišťské borovici je v celé poděbradské historii ojedinělým jevem a ukazuje na velice dobré vztahy mezi knížetem a představiteli města. Vše o této listině zde.

V závěru 15. století musel kníže Jindřich napnout všechny síly na udržení své pozice v Kladsku a Slezsku a východočeské državy postupně rozprodával. Do historie Týniště tak vstupuje další významný domácí rod - páni z Pernštejna.

Týniště nad Orlicí

Na červeném štítu borovice přirozených barev s kořeny. Na kmeni visí znak pánů z Kunštátu: černo-stříbrně dělený štít, nahoře dvě stříbrná břevna


Páni z Pernštejna

Roku 1495 vstupuje do dějin Týniště mocný muž, jehož jméno rezonuje v historii mnohých českých a moravských měst - Vilém II. z Pernštejna. Na sklonku 15. století kupuje od Jindřicha staršího z Kunštátu a Poděbrad, knížete Minsterberského a hraběte Kladského jeho východočeská panství, čímž ještě více rozšiřuje své pozemkové majetky a nadále upevňuje bohatství. Kupní smlouva z onoho roku je pro nás zajímavým dokumentem, neboť obsahuje podrobný soupis zboží, měst a vesnic včetně Týniště, Lípy, Petrovic, Petroviček, Rašovic, Vyššího a Nižšího Žďáru a zaniklých Mnichovic.

Vilém z Pernštejna (*asi 1438 - †1521) je historiky vnímám jako jeden z posledních středověkých rytířů. Od jinošských let se pohyboval v královských službách, hájil zájmy Jiříka z Poděbrad, Matyáše Korvína i Vladislava Jagellonského. Účastnil se vítězných válečných tažení, ale okusil také drsné prostředí věznic, když upadl do zajetí. Vilém žil zároveň v době velkých změn, kdy šlechtici opouštěli své těžko přístupné hrady a začali si stavět pohodlnější sídla ve městech a zdrojem jejich příjmů přestávalo být plenění, uloupená kořist, výkupné, žold a výsluhy od panovníka. Vilém z Pernštejna je považován za prvního, kdo domácí šlechtě ukázal nový, řečeno dnešními slovy, podnikatelský směr.

Výnosným hospodářským zázrakem pana Viléma se stalo rybníkářství s centrem v Pardubicích. Chytrým skoupením pozemků do celistvého území nemusel řešit spory se sousedy při stavbách vodních náhonů a nádrží, a proto si mohl dovolit vybudovat taková velkolepá díla jako třeba rybník Čeperku o rozloze 1200 ha anebo 34kilometrový Opatovický kanál. Rovněž týnišťská Alba je spojována s Pernštejny. Sice se její vznik datuje do doby kolem r. 1400, určitě byla stavěna po částech, avšak byl to Vilém z Pernštejna, kdo dal náhonu konečnou podobu. První písemné doklady o naší Struze pocházejí teprve z počátku 16. století. 

Po Vilémovi se o rodový majetek příkladně staral jeho druhorozený syn Vojtěch. Přikupoval a zveleboval města, Náchod a Nové Město nad Metují jsou toho důkazem, a po smrti krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče byl dokonce jedním z kandidátů na český trůn. Vojtěchův bratr Jan z Pernštejna a jeho synové již tak dobří hospodáři nebyli. Roku 1556 museli Týniště a celé liticko-potštejnské panství prodat svému věřiteli Arnoštu Bavorskému, někdejšímu arcibiskupovi v Salcburku. Již po třech letech ale přichází nový pán, jenž Týniště i s okolními vesnicemi kupuje jako samostatné panství a zanechává u nás znatelnou stopu. Je jím stavitel týnišťské tvrze Hanuš Haugvic z Biskupic.

Pernštejnové jsou spojeni s osídlováním kraje na horním toku Svratky. V průběhu 13. stol. zde vybudovali hrady Aueršperk, Zubštejn, Pyšolec a Pernštejn (z něm. Bärenstein – Medvědí kámen). Sem byla později zasazena pověst, která vysvětlovala počátky rodu a původ zubří hlavy v pernštejnském erbu: Kdysi žil v nepřístupných lesích uhlíř Vojtěch. Do jeho chaloupky mu zubr chodil užírat chleba. Muž si na zvíře počíhal, překvapil je, nozdrami mu provlékl houžev a zkrocené dovedl do Brna před panovníka. Tam jednou ranou zubrovi setnul hlavu. Houžev prý představuje chytrost a odvahu, která přemohla hrubou sílu symbolizovanou zubrem. Podle jiné verze se dávný hrdina jmenoval Vaněk a zubra na životě naopak ušetřil. Scéna, jak prapředek rodu vede zubra, je častým výjevem na pernštejnských stavbách, např. v Pardubicích na portále kostela sv. Bartoloměje. Dle nejnovějšího názoru je však zvíře nutné chápat jako pratura a ne zubra.

uhlíř Vojtěch + erb


Hanuš Haugvic z Biskupic

Ve druhé polovině 16. století se v historii našeho města objevuje Hanuš Haugvic z Biskupic, moravský šlechtic panského stavu. Roku 1559 kupuje Týniště spolu s okolními vesnicemi jako samostatný díl kdysi rozsáhlých východočeských majetků rodu Pernštejnů. Haugvicovo působení u nás bylo krátké, trvalo pouhých šestnáct let, zato po něm zůstalo několik stop patrných až do dnešních dnů.

erb Haugvic

Stopa č. 1 Krátce po ustanovení nového týnišťského panství nechal Hanuš Haugvic vybudovat na jižním okraji města hospodářský dvůr a při něm tvrz. Stavba tvrze byla čistě praktická, bez výrazného opevnění, jednalo se v podstatě o honosnější sídlo pro správce statku a úředníka. Její význam začal upadat ještě před rokem 1600, kdy Týniště už patřilo Oppersdorfům a ti přenesli těžiště panství do Častolovic. Týnišťská tvrz postupně zanikala jednak přestavbou v panský dům a posléze úplným rozebráním na stavební kámen. Areál hospodářského dvora stojí dodnes v Lipské ulici u stadionu. Jeho nejstarší část, na níž se nacházely pozůstatky omítky s renesančními sgrafity, byla však před několika lety stržena.

Veduta výřez

Výřez veduty od Friedricha Bernarda Wernera z roku 1740 zachycující tehdejší Týniště. Vysoká budova zcela vpravo odpovídá poloze bývalé tvrze

sgrafito

Zbytky sgrafitové psaníčkové výzdoby v roce 2011

Stopa č. 2 Hanuš Haugvic z Biskupic pokračoval po vzoru Pernštejnů v rybníkářské činnosti a v úpravách vodního náhonu. Kvůli dosažení vhodného spádu k novému tzv. Hornímu mlýnu dokonce přeložil tok Struhy. Současně založil rybník Mlýnský, na jehož místě stojí základní škola se sportovištěm, a dále lesní rybníky známé jako Velká, Prostřední a Malá Houkvice. Spolu s okolními mokřady a památným 600 let starým dubem tvoří rybníčky přírodní památku U Houkvice a navěky připomínají Hanušovo rodové jméno.

Lesní rybník Velká Houkvice

Houkvické rybníky v polesí Obora. Dle jednoho názoru se z původního velkého rybníku Houkvice vlivem zanášení a pokelsu hladiny vytvořily tři menší

Stopa č. 3 Mezi další Haugvicovy aktivity připočtěmě ještě zakládání vsí. Z detailního výpisu majetku pořízeného roku 1577, kdy pan Hanuš definitivně prodal týnišťské panství královské komoře, se dočítáme: „Hanuš Haugvic z Biskupic postupuje králi Rudolfovi tvrze Tynisstie, vsi Rassowicz, vsi Biedowicz, vsi Haukwjczowa.“ Zdánlivě neznámá ves Haugvicov je připomínána naposledy roku 1832 současně se jménem, které nakonec převládlo a je v českém prostředí přeci jen přirozenější - je to Nová Ves u Voděrad.


Turistická sezóna 2021Naše město u vás doma
Spolek přátel města Týniště nad Orlicíwww.muzeum-tyniste.cz